23.7.
Přežití?! A bylo to určitě přežití? K tomu se dostaneme. Všichni na tu akci jeli, jako by to přežití bylo, a tak jsem si dokonce stvořil jídelníček abych přežil. Bohužel můj 65l husky nepobral mou výstroj a výzbroj a jídlo, tudíž jsem jídlo vláčel ve speciální hadrové tašce a podle zásady omnia mea mecum porto vážil můj batoh (kterému neustále vylétávaly přezky) i s pitnou H20 19 kilo. Nejsem si jist, ale myslím, že tak těžký batoh jsem neměl ani na táboře.
Tak jsme se sešli, podle úmluvy, v 8:15 u kol ve složení Fedor, Stereo, Kuba, Kaštan, Adam, Eva, Borůvka, Judžín a já. Netrvalo dlouho a dočkali jsme se odjezdu busu na Vimperk. Tam jsme se rozdělili na 3 skupinky. Jedna (Já, Stereo) kecala o beach volejbalu. Ta druhá (Judžín, Fedor, a bra3 Kudrličkové) nevím přesně o čem se bavila. Zachytil jsem pouze část hovoru, když se Fedor pokusil Judžínovi vysvětlit, že Pohorák není pro kanoistiku vhodný. A třetí (Kuba, Kaštan), kteří koukli do blba z busu, což byla pro mě skvělá příležitost, abych udělal Kubovi místo šle oprátku.
Nakonec jsme dojeli až do Vimperku. Někteří za poloviční lístek, někdo za 6 pětek. Ve vimperském makro marketu se někdo rozhodl dále utrácet (třeba Borůvka si koupil mango). Jiní házeli kelímem. Čekalo se totiž na Prcka. Zábavu s kelímem ukončil Stereo, který se s přesností trefil do čelního skla fábie. Pan majitel se naštval a dal se Stereem ostrou při. Když tu se náhle na obzoru objevilo modré Berlingo...
...Prcek vypadal jakoby 14 dní nespal. Jeho taťka nás pak vyblejsknul v pozadí vimperského zámku. Pak dal Prckovi nějaký „drobný“ a jel. Borůvka se rozhodl dále investovat a tak, než jsme vyšli, si koupil časopis Auto&Tunning. Následovalo další rozskupinkování se. Já, Judžín, Kuba v čele, v závěsu Eva, Prcek, Stereo,
Na vrcholu Boubín (1362) jsme baštili a čekali na Borůvka a Judžín, které výstup zmohl. Já pojedl 0,5 l salka a tudíž jsme měl o dost lehčí bágl na sestup. Další zastávka byla v Kubovy Huti. Tam nám „hodná paní“ otevřela krám a tak mnozí tratili za nanuka. Dále jsme se rozhodli jít do cobykamenemdohodil vzdálené Horní Vltavice. Málem bych zapomněl, že po cestě jsme viděli bunkr, který Fedor neviděl, a tak k němu běžel se svým aparátem. V Horní Vltavici přišlo další rozhodování. Buďto se navečeřet v nejstarší hospodě Šumavy a stavět bivaky za tmy a nebo postavit bivaky za světla a poté si dojít na véču do výše zmíněné hospody. Moudřejší zvítězili a tak jsme se odebrali k Teplé Vltavě, nedaleko vodáckého kempu. Fedor a Starostík ale nenašli svůj senza flek, a tak jsme to zapíchli na svahu posetém borůvčí. Fedor ulehl sólo pod celtu, podobně i Judžín. Kuba, Kaštan, Adam postavili svůj hyperkomplex bivaků a Prcek, Eva a Borůvka ulehli na místo, kterému se od těch dob začalo říkat Brloh. Já se Starostou chtěl postavit prostorný, suchý bivak. Jak ale řekl Starosta později, my dva jsme přemýšliví intelekti, a tak jsme se dohadovali tak dlouho, až jsme nakonec spali pod širákem.
24.7.
Ve čtyři hodiny mě vzbudil Starosta, že prší. A tak jsme povídali o Olympiádě, oddíle a Líčovu atd. Do 5:00 a.m. V 8:30 mi přišla zpráva, že Šebrle je průběžně druhej v desetiboji. Starosta řekl, že je brzo, a tak jsme chrupal do 9:30, kde mě už úplně vzbudil nějaký pěvec z
Já se rozhodl načerpat vodu v nejstarší hospodě Šumavy a při té příležitosti umýt Judžínovi echo, který jsme měl včera půjčený k večeři. Pan vrchní ale argumentoval, že to teda ne, že voda je drahá. Po nákupu jsme vyrazili směr Lenora. Fedor ponejprv fotil objekty a po té našel přesnídávkový flek. Ten, kdo šel před Fedorem (Kuba, Eva, Adam, Prcek – dále jen nepřesnídávková skupina) šel slepě dál do Lenory. Ti ostatní přesnídali. Při této příležitosti se Judžín s Borůvkou mlátili. Lehce se házelo kelímem a lehce se kopalo se Starostovou jedničkou (fotbalovým míčem velikosti 1, pozn. Editora).
Poté jsme pokračovali už za lehkého deště do Lenory. Cestou jsme blejskli bunkr. Štreku jsme si zkrátili sestupem ze silnice do luhů a hájů kolem Vltavy. Po cestě jsme narazili na lávku. Nejdřív jsme z ní chtěli shodit Judžína na palubu kánoe, potom Fedor zkusmo hodil do Vltavy vlasec. Za pomoci Kaštana a Borůvky vytáhli pár dudáků, tomu poslednímu háček v hrdle zůstal jako věčná památka.
Pak se víc rozpršelo, a tak jsme se v tempu přemístili do Lenory. Tam jsme narazili na nepřesnídávkovou skupinu a na doporučení místních jsme usedli v hospodě „U Grobiána.“ Pojedli jsme Segedín s osmi knedlíky, sledovaje při tom Šebrleho skok o tyč nebo Rusko-Korejský duel v šestkovém volejbale (Gammová zářila, a trenér ji přesto sprdnul). Po té ještě celý oddíl dal dětský pohár jako dezert.
K pozdnímu obědu (baj voko půlčtvrtý) někteří navštívili místní WC a přesunuli se od krámu vedle, tedy do Samy. Protože mi v mojí přídavné ta
Kousek vedle dřelo smíšené družstvo mladších žáků, na které ječel jakýsi tlustý pán (evidentně trenér) a rodil přitom hlášky jako: „To máte v hlavách žumpy?“ nebo „To, co tu předvádíte, nemá s fotbalem vůbec nic společnýho!“ Nebo taky „Neumíš nahrát, krkoune?“ Družstvo Fedor, Borůvka, Prcek, Adam, Kaštan nakonec zvítězilo nad Starostou, mnou, Evou, Kubou a Judžínem o gól. Pak, než se setmělo, jsme hodili kelím. Nakonec všichni zbitý z mače sesedli k místnímu grilovišti vařeje večeři. Povídali jsme o oddílu a tak. Trochu jsme přemejšleli, kde budeme spát. Možností bylo dost, ale nakonec zastřešená terasa klubu Křišťál Lenora zvítězila nad bivakem z fotbalové branky. Náhle se setmělo, pozvedl se vítr a spustil se liják, a tak jsme se evakuovali pod onu terasu, odhazuje přitom vše možné. Když se vítr utišil, půlka oddílu už spala. Jedna desetina si telefonovala, tři desetiny si četli telefonní seznamy a zbytek sledoval U.F.O.
25.7.
Kolem osmý až půl devátý procitla většina oddílu. Fedor, ranní ptáče, koupil pečivo a mléko a hlásal, že místní trenér je vyhlášenej cholerik jihočeského kraje. Stejně jako včera jsme hráli mač a pokud si dobře pamatuji, zase jsme prohráli. Dále jsme pochodovali na Soumarský most. Jelikož byla zavřená jak místní hospoda, tak občerstvení v lese, byli jsme odkáz
Já si dal svůj klasickej guláš s osmi. Byl dobrý, lehce pikantní, ale knedlíků mi přinesli jenom pět. Když jsem si o ně (ty tři) řekl trochu netrpělivým tónem, objevil se pan vrchní znovu s porcích dalších OSMI....
Když jsem zaplatil, odebral jsem se na zdejší WC. Tam se odehrála opravdová WC story. Usedl jsem na záchod. Když tu někdo zhasne. Tak sedím potmě. Pak někdo rozsvítí, vymočí se, nechá rozsvíceno, po chvíli za ním někdo zhasne. Pak zas někdo rozsvítil, tentokrát se ani nevymočil, ba ani zvuk nevydal a později zase zhasl. Když tu někdo rozsvítil. Blížil se k mému záchodu, otevřel dveře a on...
...ne nebyl to starý „M“, nýbrž Adam. Sotva jsem vykoktal: „Oobsazeno!“
Když pak přišel Eidam ze záchodu, osvětlil mi WC story. Světlo bylo totiž na fotobuňku.
Z dobré jsme šli pohodovou cestou na Stožec. Měli jsme v úmyslu přejít Stožec a někde za – v chráněnce – postavit Bivaky a chrupat až do rána. Když už jsme ale byli na cestě ze vsi, dohnal nás Fedor. Povídal, že koho chytí ochranáři spát v chráněnce, zaplatí pět litrů na hlavu, aniž by hnul brvou. Rozhodli jsme se tedy přespat v turistickém přístřešku, který jsme míjeli. Než jsme se tam ale dostali, zastavil nás chlápek v bílý dodávce. Pan Mauritz – Fedorovo známej, kterýho prej viděl jednou v životě. Do podvědomí oddílu se asi dostane jako indián Šedý Vlk. Měl dlou
Byl to určitě náš spasitel. Nejenže jsme necálali pokutu, ale ještě nás chránil od toho deště, co přišel. A co vlastně provedl? Fedor s ním domluvil na rychlo na noc půjčení srubu. Po té, co jsme si na místním hřišti ještě zahráli fotbal, odebrali jsme se na místo spánku. Byl tam srub s bohatě postelema, taková zastřešená jídelna, umejvárka s připojenou pitnou vodou a latríny, sice ne moc pohodlné, ale jak se říká, lepší než drátem do oka. Tak jsme povařili večeři už za světla čelovek a poté, co se rozpršelo, jsme zalezli dovnitř. Chvíli nám četl Fedor zápisky z různých koutů světa (Rumunska, Ukrajiny, Čech) a pak jsme, coby budoucí oddílová rada, povídali s vážnou tváří o budoucnosti oddílu. Pak ještě Judžín, Fedor, Eva a Starosta pařili filky. Já šel spát brzy.
26.7.
Celý oddíl procitl až tak kolem desáté. V zrcadle jsme zpozoroval, že mé vlasy vypadají jako fotbalový hřiště zavlažované olejem, a tak jsme si na hlavu uvázal po pirátsku šátek. Nakonec jsme se nasnídali, načerpali vodu na dnešní zbytek dne a poklidili srub. Potom jsme se odebrali dolů do vesnice. Cestou jsme ještě vyřkli panu Mauritzovi jedno velké dík. Protože bylo za minutku dvanáct, Fedor se rozběhl do sámošky. Paní totiž prodloužila otevírací dobu. Na dračku šli opět nejvíc pohádky. Pak jsme pokračovali v cestě na Černý Kříž. Tam jsme dorazili za slabou hodinu.
Na nádraží jsme dojedli poslední zbytečky jídla. Pár lidí si ještě dalo tu klasickou žlutou limonádu, která mohla dostat další přívlastek „Šumavská.“ Ve vlaku se vedly různé hovory, někdo hrál filky, někdo kecal o tunningu, někdo přemlouval Judžína, aby plivnul z vlaku před sebe, někdo přemlouval Judžína, aby utrhl nějakej lísteček (oboje dopadlo pro Judžína špatně), někdo zase srovnával neustále padající batohy. Ó, jak rychle skončila ta známá cesta z Marseille do Paříže, totiž z Černého Kříže do Boršova. Ano, tam jsem vystupoval, ač mi v tom mnozí zuby nehty bránili. Ale moje zuby nehty byli přece silnější...
