Uragán v zimě   (10.2.2006 - 12.2.2006)

Pátek:

Jedu busem až v 18:30 hod. z provizorního autobusového nádraží. Kupodivu mi i řidič otevírá prostor pro zavazadla, abych si tam mohl dát  bágl a to nebývá zrovna zvykem. Do Kaplic přijíždíme asi o 10 minut pozdě, ale spoj na Beňák na nás naštěstí čeká. Vystupuji v Dluhoštích a na Uragán jdu cestičkou, kterou ve vysokém sněhu vyšlapali kluci. Když to vidím, jsem celkem rád, že jsem nepodlehl pokušení vystoupit v Ličově a jít přes louku. Při mém příchodu právě kluci řeší problém se světlem a tak olej do petrolejek, který nesu, přichází právě vhod. Následuje dělání dřeva, vaření čaje a při tom hra na kytary. Následuje hra Bang, kterou přivezli bratři Vořeši a je to sranda. Pak zase hra na kytaru a před spaním čte Fedor povídku od Jacka Londona (aneb jak pravil Fedor od Jacka Londýna). Konec už slyším jen já s Vořechem. Všichni ostatní vytuhli.

Sobota: Budíček v 8:15 hod., pak snídaně ve spacákách, Fedor ohřívá čaj ve velkém hrnci na dvou plynových vařičích - velká improvizace. Pak dělání dřeva na odpoledne. Zkouším prvně nové návleky a prošlapávám cestu k latrinám. Sněhu do půli stehen. No, šlapat tak delší dobu, jsem za chvíli hotovej. Tím také padá stopovačka po krvi, kterou jsme s Fedorem chtěli připravit. Potom shazování sněhu ze střechy, chvilka koulování a zamykání srubu. Klukům to nejde, tak na to nastupujeme s Fedorem s heslem: když to nejde silou, půjde to ještě větší silou... Jen doufáme, že to pak půjde zase otevřít. V půl jedenácté konečně vyrážíme na cestu. S Kaštanem a Fedorem fotíme jak o závod. Vořech nese s sebou hrablo na sníh a každou chvíli s ním někoho zakopává pod sníh. Hlavně Jindru, kterého jsme zde překřtili na Andrého. Máváme popelářům, kteří se statečně klouzají směrem k Deskám. Tipujeme kolik bude sněhu u nás na Pelouchách - shodujeme se, že určitě nad kolena, ale jak vycházíme na volné prostranství, je sněhu čím dál víc. Dole mezi stromy u potoka to nebylo tak patrné.

Dorážíme do Desek a řádíme tu v kopicích sněhu. Na obecní nástěnce je je

tě od léta zpráva z Ličovského tábora. Pokračujeme na Nové Stavení, děláme společné foto na hromadách sněhu kolem silnice. Tradičně si fotím značku Lesní cesta, která je na poli... Před projíždějícím autem skáčeme hromadně rybičku do sněhu.

V Meziříčí na návsi je ohromná kopice shrnutého sněhu. Odhadem tak 5-6 metrů. Samozřejmě na ní musíme hned vylézt a vyfotit se. Pak má být Fedorovo video, jak běžíme dolů, ale David (Ocas) sebou říznul na opačnou stranu hromady a objevuje se až když už si děláme starosti, jestli se mu něco nestalo. U Máselníka jsou propadlé střechy na hospodářských budovách. Dohadujeme se, jestli to padlo vahou sněhu nebo to strhli už dřív. Pak nacházíme zelenouŠkodovku, která je celá zapadaná ve sněhu. Jen její levá část prozrazuje, že se jedná o auto. Z druhé strany je sníh v rovině až po střechu. Jsme jak japončíci na výletě, ale on ten digitál má něco do sebe. Se zálibou pozorujeme sáňky a boby opřené u jednoho domu - to by byla panečku jízda dolů k pile. Těšíme se, že by třeba mohlo být otevřeno v hospodě, ale bohužel je zavřeno. Z komína se sice kouří, ale hlavní vchod je úplně zatarasen hromadou sněhu. Cestou dolů k pile je v zahradě, jak mají jezírko, úplný ledopád, tak to zas hned fotíme. U pily pak kluky okřikujeme ať jsou zticha. Pan Glazr totiž tvrdí, že mu dlužíme o d tábora nějaké peníze, což není pravda. Měli jsme předplaceno ještě z minulého tábora. Nechceme si teď ale kazit den nějakým handrkováním, když nemáme platební doklady s sebou.

Až k brodu byla cesta celkem prohrnutá, ale odtud je už sněhu víc. Dopředu jdou ti, co mají návleky. Teď zjišťuji, že jsem zapomněl napsat jaké návleky jsem vymyslel Vořechovi. Rozřízli jsme igelitky, ty si omotal okolo nohou a zajistili jsme to izolačkou a provázkem. Nyní jsou mu dobré. Po pár desítkách metrů sněhu ještě přibylo. Až sem asi jezdili s traktorem pro dřevo, odsud je souvislá vrstva sněhu. Místy je mi až nad pás a to nejsem žádný zakrslík. Razit cestu ostatním je fakt drsný. Střídáme se s Fedorem. Nejlepší je, když se šlápne

do koleje od traktoru. To jste hned o dalších 15-20 cm níž. Sníme o tom, jaké by to bylo se sněžnicemi. Vořech se snaží pomáhat si v cestě šornou, ale bezvýsledně. Vyčerpaní dorážíme na naší louku. Fedor točí běh ke kuchyni, ale všichni už toho mají dost a moc nám to neběží. Na louce vypadá vše v pořádku. Kuchyň stojí, brána taky, jen an Fedorovo domečku to nevydržela plachta, ale s tím se počítalo. Přístřešek na podsady le pod váhou sněhu jak luk. Přicházíme na další legrandu - skoky do sněhu. Nejdřív jen tak z okna jídelny, ale pak už i ze střechy. Voříšek má salta zřejmě odněkud natrénovaná. A Fedor zas skáče parádního prdeláče (Jirka Ka by měl radost). Potom shazujeme sníh ze střechy, to nám zabírá tak hodinu. Po skončení práce míříme na lávku. Jako první na ní vstoupil Fedor a krásně sebou plácnul dolů. Jako druhý šel David a hodil záda dolů na tom samém místě. Prostě se to přejít nedá. Na lávce je led do špičky, jak sníh odtával. Ještě jednou jdeme skákat ze střechy, teď jsou to skoky daleké, protože je místo na rozběh. Potom už míříme zpět na Uragán.

Fedor najednou zjišťuje, že někde ztratil mobil. Vracím se s ním na Pelouchy a hledáme všude možně, kluci jdou napřed na Uragán. Já pospíchám za klukama na Uragán, Fedor ještě vrtá všude možně v hromadách sněhu - úplně jak krtek. Cestou koukám po silnici, jestli mobil někde nebude, ale nic. Už se začíná šeřit a nevěřím, že ho najdeme. Po příchodu na Uragán se už jen tak ze setrvačnosti ptám Voříška, jestli ho nenašli. Prý ne. Najednou ale vytahuje Vořech s Kaštanem mobil z kapsy. Našli ho na silnici nad Deskami, kde jsme se hromadně fotili, těsně předtím, než projel pluh. Chudák Fedor přišel až za tmy úplně hotovej. Pro vylepšení nálady (jsme unavení) pořádáme hostinu. Pečeme topinky, k tomu česnek, sýr, klobásy a pomazánka. Hotová žranice.

Chvíli hrajeme zase bang, ale ne tak dlouho jako včera. Před spaním čte Fedor zas povídku z dalekého severu - myslím Rozdělat oheň, se to jmenovalo. Konec tentokrát slyšel i Kaštan. Ostaní usnuli.

< p>Neděle:

Budím se v osm, ale posouváme budíček až na devátou. Všichni si utahujeme z Vořecha, který obě noci mluvil ze spaní. Znělo to jak nějaká cizí řeč. Dokonce i měnil hlasy. Vořech nám to nevěří a naoko se na nás zlobí. Snídáme, uklízíme, děláme dřevo a doufáme, že příště sem pojedeme zase my. Při našem příjezdu v pátek tu totiž nebyla ani tříska. Pak už jen cesta na bus a do Budějek. Cestou Fedor vypráví o bitvě u Stalingradu. Má naštudováno a nějací kluci, co sedí za námi, mají uši navrch hlavy.

.

.

.

.

.

Zdeněk, 10.1.2014

Zdeněk, 10.1.2014

video:

Zdeněk, 10.1.2014


Přidej komentář:
Kakan
Héééj pecka. A moje videjko na konci... Heh.
14:02, 13.1.2014
kabu
to už je historie, co? dobrej zápisek, skoro na celovečerní film :-) více takových!
12:31, 11.1.2014

© Osmnáctka z Budějc - 18. skautský oddíl z Českých Budějovic    
Odkazy | Mapa webu | Starý web | Kontakty