Je páteční odpoledne, budova autobusovýho nádraží v ČB je přeplněna lidma, co chtěj nakoupit co nejvíc věcí a co nejrychleji pak odjet co nejdál busem a zapomenout na mračící se obličeje ve frontách k pokladně. Semtam ale skrz hučící ticho zazvoní smích a zarputilým šerem zazáří úsměv. Ten se však prozatím neusídlil na tváři sličného hocha s ledabyle čísnutou ofinou, jenž postává vedle svého batohu a pohledem těká mezi eskalátory chrlícími nově příchozí a tabulí s odjezdy, na níž řádka autobusu do Kaplice neúprosně stoupá vzhůru. Vtom k zemi klesá další krosna a uvelebuje se vedle prvního batohu. V příštích minutách přibydou další tři. Většina majitelů sbíhá do nižších pater za účelem vyzbrojení se dávkou energetických nápojů a lisovaných čínských nudlí.
Náhle se kolébavou chůzí blíží kolohnát bez torny na zádech a se smíchem všem tiskne ruku. Známý strojař přinesl rituální dar pro úspěch expedice - do rukou svého jmenovce obřadně vkládá svazek zubatých kovových plíšků a záhy mizí ve víru lidí.
Autobus míří na jih a kromě sličného mladíka s ofinou veze ještě halasícího adolescenta s brýlemi, dále mistra známého táborovou přeměnou v mouchu, nyní třímajícího elegantní přístroj, po kterým můžeš jezdit prstem, nechybí ani nenápadný šachista s červenýma ušima, proslulý vrháním se po hlavě do nebezpečí a partu uzavírá jistý samolibý vesnický balík příjemného zevnějšku.
Za vášnivého rozhovoru o filosofii hraní počítačových her cesta poklidně ubíhá až do Malont, výjimkou je jen malý rozruch, způsobený zmíněným šachistou, který při pokusu dosednout i s batohem na lavičku míjí cíl asi o půl metru, čímž baví celou východní část kaplického nádraží...

Po cestě k tábořišti míjí skupinku našich čtyř dobrodruhů několik aut plných vlčat a vercajku. Když přichází do cíle i vesnický balík, který se po procházce blízkou vsí na místo dobelhal po srnčích stopách a přes louky, všichni osadníci čile zabydlují srub, samozřejmě pod vedením velkých šéfů – autora knihy „Rady pro pokročilé skauty“ a jeho velkého guru, známého sběratele cenných předmětů a myšlenek. Nasazují se komínové roury, pily krájí dřevo, nad hladinou horské říčky, ve které dnes křepčí jen ledové kry, se vznáší vrstva dýmu.  Po jídelně pobíhá legrační živočich bez klobouku a stále hledá nové a nové tašky, které mu rodiče nabalili. Vždy, kdy už se zdá, že nalezl, co hledal, objeví se nová výzva. Někteří další borci ho v této hře později hojně napodobí (viz novela „Pán hledá své rukavice“, Odeon, 2013).
Než padne večer, odebírá se vedení k Trojúhelníku, aby byla připravena dobrodružná hra se svítícíma tyčinkama a děsivým závěrem. Statečné dvojice doputují a šťastně se navrací do srubu, aby se zde oddávali společenské hře pocházející snad odněkud od Palerma. Pod dohledem osvícence Marka Bílého a za podpory zdvojeného topného systému ještě proběhne pantomimická zábava v režii autoritativního vlasatce. V pozdních hodinách už je čas uložit ratolesti, únava padá i na otrlejší jedince.
A dál?
Noc je jako mrknutí a sobota začíná rozcvičkou vprostřed louky. Ješitný floutek bez vyznání a strojařský tovaryš odcházejí do lesů, nachystat velkou azimutovou trasu. Sněžné šlápoty se bohužel ukazují jako nevhodný způsob sdělení informace o směru pochodu, což trochu závod komplikuje (možná se jednalo i o přemotivovanost stopařů). Po návratu se všichni těší na hrnec guláše, vznikajícího pod údery nožů a vařeček zdatných kuchařů. Dřevo hoří mnohem rychleji, než roste, což bývá častým impulsem k pobytu venku. Po obědě přichází ke slovu příprava hlavního čísla dne – slavnostní oheň má vzplát chvíli před soumrakem, a tak se celá parta snaží. Občas přiběhne nějaký ten dřevorubec, aby hrdě ohlásil skok do potoka a mohl tak vyzkoušet další pár bot ze svých četných zásob.
A již nastává očekávaný okamžik. Půlkruh krojovaných postav obestupuje pyramidu polínek a pozoruje naivního nádražáckého synka, kterak vsunuje pohasínající louč pod shluky chrastí v ohništi. Jeho pokusy vedou jen k vykouzlení několika provazců dýmu a shovívavých úsměvů přihlížejících. Bezradně se odebírá do kuchyně k modlitbě a po návratu se ujímá zážehu za asistence nejzkušenějšího s přítomných, jenž mocným dechem přiměje kopici dřeva ke vzplanutí. Chvíli po vyšlehnutí plamenů skládají čtyři nadějní borci vlčácký slib do rukou svých vzorů, výkvětu moderního skautingu. Jsou náležitě zdobeni šátky a jinými doplňky, stisky levice se to jen hemží. Pár slov u ohně doplňuje pocit slavnostnosti vůbec celého života. Pod tíhou tohoto citového napětí není divu, když z nejednoho oka vytrysknou slzy při loučení se s pilným studentem, který odchází na vlak do Kaplice a zdraví všechny růžovým šátkem (ten nosí na krku pro kompenzaci monotónního barevného spektra svého svědomí). Tříhodinová cesta přes louky, po silnicích a pod hvězdama dodává rutinní cestě nádech pouti. Měsíc v první čtvrti se v Býkovi potkává s Jupiterem a obzor občas osvítí i projíždějící auťák. Nad novohradskou krajinou vládne ticho.
Zde nalezený deník končí. Nechť ve vyprávění pokračuje duše, mající celé dění v živé paměti.

.