Podivný osud Dunnbreech, celá povídka autorská, horůrová   (25.10.2019 - 28.10.2019)

Výpověď Fredericka Bricka
Únor, Léta páně 1923

Jsem si vědom toho, že po přečtení této výpovědi a tohoto vyznání se z neuvěřitelného příběhu, který se mi stal minulého podzimu v Gallowayshire v jižním Skotsku, si budete myslet, že jsem se dočista zbláznil a že mi moje pravidelné dávky makové tinktury (nutno říci, předepsané lékaři) zatemnily mysl a schopnost rozumného uvažování. A ačkoliv se s vámi nebudu přít o to, zda jsem se opravdu zbláznil, neboť sám si tím nejsem dosud jist, vím zcela přesně, že to, co tehdy tak silně zapůsobilo na moje smysly a rozum, je stejně jako v případě ubohého Franklina Hoblinha původu zcela jiného, prastarého a mnohem děsivějšího, než jaký by si jen dokázal představit i ten nejtěžší kuřák opia.

Tímto podávám konečnou výpověd, zbavuji se dobrovolně pozice vyšetřovatele Scotland Yardu a nejspíš nadobro zmizím z této země, snad jen tak bych mohl někdy dojít alespoň stínu duševního klidu, ikdyž je mi jasné, že strašlivé obrazy, otisklé do mé mysli od minulého podzimu, mě budou pronásledovat až do konce života.

Z vlastní vůle se vzdávám detektivní práce, jak už jsem řekl, a nežádám odstupné, prosím vás však o jedno – zavalte ty prastaré důlní šachty, které prošpikovávají úbočí hor a kopců západně od Dumfries a Kirkpatricku a až tak učiníte, obeznamte mě prosím dopisem, neboť teprve pak budu moci zase klidně spát.

Proč? Tedy poslouchejte…

 

Kdybyste v Dumfries, malém, klidném městečku na jihu Skotska, zabočili na hlavní silnici, jedoucí směrem na západ na Castle Douglas a na vidlici v Crocketfordu se dali doprava, nebude vám trvat ani hodinu, než se křivolakými, kamennými cestami dostanete přes divokou vysočinu, zarostlou klečemi a hustými, nízkými smrky, na velkou křižovatku, označenou mohutným kamenem, snad obeliskem, vztyčeným zde před staletími Kelty, když tudy ještě vedly pouze prašné ztezky a prošlapané pěšiny, sloužící bůhvíjakému účelu. Silnice na jih by vás dovedla na pobřeží Irského moře, ta severo-západní pak do vzdáleného Edinburghu. Ale je zde ještě jedna cesta, která se pomalu ztrácí ve svazích a kopcích na podhůří tamních hor – prastarých, temných a nehostinných, jak jsem si okamžitě všiml. Před šesti sty lety zde byly vyhloubeny rozsáhlé důlní šachty, kde se těžila měď, ale o pár let později se po několika zřícených nosnících a propadech s těžbou přestalo a celý tento podnik, zahalený dosud nevyjasněnými nehodami a incidenty, byl nadobro opuštěn. Jediné, co zbylo, je drobná víska Dunnbreech, původně ubytovna horníků, nyní chátrající, ale nějakou náhodou stále ještě živá osada, o kterou se ale už nejmíň pět století nikdo nezajímal a tudíž o ní ví jen málokdo, a to, co jsem se náhodou sem tam doslechl od místních, bylo většinou záležitostí pověr, pomluv, či místního folkloru a nevěnoval jsem tomu tedy valnou pozornost.

Byl to právě Dunnbreech, který byl toho podzimu roku 22 mým cílem, vydal jsem se tam k vyšetřování ihned poté, co se mi objevil ve schránce dopis, adresovaný ne Scotland Yardskému ředitelství, ale přímo mě, ačkoliv na obálce nebylo napsáno mé jméno. Ten dopis, který poslal jistý pan F. Hoblinh, Dunnbreech 12, mě zaujal hned, co jsem na něj upřel zrak a donutil mě okamžitě sbalit věci, vzít si na ředitelství pracovní dovolenou a vyrazit do Skotska – ten dopis byl  zašifrován…

Netrvalo mi dlouho, než jsem ho rozluštil, deset let detektivní práce přineslo své plody. Ale co že se pod šifrou skrývalo?  Za celá svá léta v oboru jsem nic takového neviděl. Jistě, pár ustrašených dopisů od venkovanů, které v noci strašilo to, či ono, často barvitě popsáno a ne nepodobné příšerám z místních legend a povídaček, případy, ze kterých nikdy nic nebylo. V tomto dopise však stálo:

„Prosím, pomoc. Něco se tu probudilo. Nevím, co to je, ale je to určitě starší než my. Zmizeli skoro všichni. Přijeďte co nejdřív, ať už mi věříte, nebo ne.“

Nutno říci, že vzpomínka na tento dopis mi příliš odvahy nedodávala a když jsem vystoupil z auta a začal stoupat skalnatou cestou nahoru po úbočí do nitra Gallawayského pohoří, začal jsem se mimoděk ohlížet kolem sebe a opatrně sledovat každý keř, ve kterém se cos sem a tam šustlo. Proplétal jsem se spletí kořenů a houštin klečí, jindy zas vysokými porosty žluté horské trávy, pak zase přeskakoval z balvanu na balvan, s neustále zbystřenými smysly, které jako by byly vybičovány podivnou, narůstající nejistotou z neznámého. Až konečně po dvou hodinách lopotného zdolávání svahu jsem prolezl nízkými smrčky a ocitl se na hřebeni, ze kterého se nyní pode mnou naskýtal široký výhled do údolí, skrývajících se před zraky civilizace vysokými hradbami hustě porostlých hor, které obklopovaly jako veliká mísa či ohrada několik desítek kilometrů zvlněné divočiny. Při sestupu dolů k malé vísce, kterou jsem zahlédl kdesi pod sebou, a o které jsem se domníval, že se musí jednat o Dunnbreech, jsem si nemohl nevšimnout černých fleků, kterými byly okolní skály přímo poseté – byly to tunely, zející podivnou temnotou a připomínající ony zvláštní roky, kdy se zde těžba za nejasných okolností ukončila. Nemohl jsem si pomoct, ale měl jsem pocit, že by mi bylo mnohem lépe, kdyby ty temně zírající díry někdo zasypal. Nedokázal jsem si představit, že by v těchto místech mohl kdokoliv trvale přebývat a už jsem se vůbec nedivil lidem z okolních měst, že s místními sousedy nepřicházejí do styku. Všiml jsem si ještě jedné věci – když jsem sestoupil až do údolí a před sebou uviděl rozpadlé zídky a nechutně přerostlé hradby živých plotů, značící okraje Dunnbreeche, uvědomil jsem si, že není slyšet vůbec nic. Ticho leželo na okolní krajině jako těžká mlha a kde před hodinou v houštinách šustilo a pobíhalo kde co, zde bylo úplné hlucho, jen vítr bylo slyšet, jak hvízdá v korunách stromů a ohýbá stébla trávy. Velice se mi ulevilo, když jsem před sebou na cestě u branky do „města“ uviděl přicházet člověka.

 

 

„Pan F. Hoblinh?“ zavolal jsem na něj z dálky. Postava se ani nehnula. Když jsem přišel o trochu blíže a otázku zopakoval, dostalo se mi zvláštní odpovědi:

„Pan Franklin? Ten bydlí v čísle dvanáct. Je to tamhle přes náměstí. Ale zrovna jsou trhy, všude je plno lidí…“

Podíval jsem se na ulice zející prázdnotou a na něco, čemu se kdysi dávno dalo říkat náměstí, a bezděky jsem se otřásl. Při bližším pohledu na člověka přede mnou jsem seznal, že je až nehezky hubený a vytáhlý a že celou dobu upírá své vypoulené oči kamsi do nikam. Když jsem se ho otázal, začal s nimi bloudit sem a tam, jako by odpovídal hlasu pocházejícímu neznámo odkud. Radost ze setkání s jiným člověkem pomalu vyprchala. Už teď jsem věděl zcela jistě, že tento případ je na hony vzdálen duchařským historkám senzacechtivých pisatelů. Bál jsem se jen pomyslet, jak moc je vlastně tento případ skutečný a abych zaplašil tyto myšlenky, okamžitě jsem se vydal hledat dům s číslem popisným dvanáct, ve kterém má údajně bydlet pan Franklin Hoblinh.

Ten lakonický dopis nelhal – skutečně to vypadalo, jako by všichni obyvatelé této podivné vísky nadobro zmizeli. V šedivých ulicích, obklopených beznadějně chátrajícími staveními, které ještě matně naznačovaly funkce, které kdysi zastávaly, nebylo vidět živé duše. Toho vyzáblého nešťastníka, který v ošuntělých nedělních šatech postával před vstupní brankou, jsem, se vší úctou, za zvlášť živou duši nepovažoval. A jakýkoli dojem živosti tomuto místu ubíraly kostelní hodiny, které už deset minut ukazovaly půl třetí. Kostel sám o sobě vypadal o poznání lépe, o ten se zřejmě místní starali dodnes, a se svou pospravovanou střechou a novými okny se vyjímal nad podivným panoptikem rozkládající se okolní architektury. Dům F. Hoblinha se naštěstí nacházel přes náměstí hned naproti kostelu, asi sto metrů ode mne. Od ostatních obydlí se v ničem příliš nelišil – klasický kamenný dům s hrázděným druhým patrem, které ovšem bylo zhyzděno patinou neudržovaného rozkladu. Na veřejích stálo „Franklin S. Hoblinh, obuvník“. Nejdřív jsem se ještě pro jistotu ohlédl (v tu chvíli bych vám mohl přísahat, že ve stínu podloubí jsem zahlédl, jak mě pozoruje vysoká postava s vypoulenýma očima…) a zaklepal jsem na dveře. Po minutě napjatého ticha jsem za dveřmi zaslechl kroky, načež se dveře zlehka otevřely (pan Hoblinh zřejmě nezamykal) a přede mnou stál pán domu. Nebýt toho všeho, čeho jsem byl za dnešek svědky, připadal by mi pan Hoblinh snad i legrační – nevysoká postava oděná, bůhvíproč, v zelený pršiplášť, na hlavě bekovku a z úst, ztrácejících se v hustém porostu zrzavých vousů, trčela široká fajfka.

„Nestůjte tady venku. Poďte dovnitř, tam vám všecko řeknu“ začal dřív, než jsem se stihl na cokoliv zeptat a okamžitě mě doprovodil až do místnosti, o které jsem se domníval, že se jedná pravděpodobně o obývací pokoj. Zatímco se belhal přede mnou, pověděl mi, že se jmenuje Hoblinh a je to obuvník a také o tom, jak poté, co začali lidé záhadně mizet, ukryl se i s pár zbylými obyvateli zde v tomto domě, odkud odcházejí jen v nejvyšší nouzi. A je tedy nezbytně nutné, jak pravil, aby se záležitost vyřešila co nejdřív, protože zásoby jídla ve sklepě pomalu docházejí. A když jsem podotknul, proč nejdou nachytat nějaké ryby do Loch Ken, které bylo sotva kilometr daleko a nejspíše skýtalo obživu alespoň na měsíc, při vyslovení jména onoho jezera se na mě upřely obuvníkovy oči, které, jak jsem si mohl nyní všimnout, jsou nebývale vypoulené, a začal pomalu a přiškrceným hlasem vyprávět. Několikrát se během vyprávění otřásl a pravidelně se ohlížel kolem sebe a mimoděk vyhlížel z okna, jako by to, čeho se nejvíc obával, mělo číhat venku na ulici, nebo rovnou tady za dveřmi. Se zatajeným dechem a s hrůzou, kterou se mi nedařilo moc dobře skrývat, jsem ho poslouchal…

„Jezero? Tam to právě všechno začalo, když náš rybář Bob Cullin vytáhl z vody ten náramek. Takovej divnej byl, nechtěl nám ho skoro ani ukázat, ale vypadal jako nějaký propletený hadi nebo ryby nebo ropuchy či co, a stálo na něm něco napsáno, nikdo nevěděl co. Nikdo totiž eště takovýdle písmena neviděl, jestli to teda byly písmena. A celý to bylo jako z nějakýho černozelenýho kovu. Chtěli sme ten náramek ukázat nějakým těm vědcům, ale Bob nám zaplatil šílený peníze a my mu ho teda nechali. Pak si ho nasadil, chvíli povídal něco o tom, jak vrátí městu jeho slávu, pak odešel do kopců, tam, kde jsou tunely a vod tý doby sme ho už neviděli. A v tu dobu se začali taky ztrácet místní, vždycky přes noc, zdá se, zmizí, a nikdo neví jak, a nikdo nechce v noci radši zůstávat vzhůru, protože je vždycky strašný ticho a nevíme, kdo se třeba kouká… Takle to vodnes chudák Bertie, kerej se v noci šel podívat ven, co se děje, a vod tý doby je jako pomatenej, jako tělo bez duše, bloudí akorát po městě a asi něco hledá. Jednou jsem u něj našel takovej zelenej střep, a když sem se na něj chtěl podívat, málem se na mě vrhnul, tak jsem mu ho nechal. Ale občas pozoruju, co tak přes den dělá. Je strašně hubenej poslední dobou, ten Bertie. A voči má jak žába. Skoro jako ty podivný vysoký postavy, vyrytý na tom šperku.

Takže se nedivte, pane detektiv, že do toho jezera udici nehodím za všecko na světě.“

Stál jsem jako opařený, snažil jsem se zachovat si tvář důstojnou vysloužilého detektiva Scotland Yardu, byl jsem zvyklý běžně zakousnout se s chutí do nabízeného případu, ale v přiznání toho vystrašeného muže přede mnou jsem jen stěží nacházel pevnou půdu logiky a rozumu, o kterou bych se mohl opřít. Chvíli jsem zcela rozrušen popocházel bez cíle po zšeřelé světnici v zádveří, pak, opomniv svých dobrých mravů, usedl jsem na křeslo v chodbě a bez optání jsem nacpal a zapálil svou dýmku, zatímco na krovy začaly bubnovat první kapky deště, ke kterým se později přidaly další a další, až vyústily v hotový liják, bičující potemnělé, lesknoucí se ulice za okny. Pozoroval jsem, jak šedé kapky bijí o skla v okenici a stékají v proudech na římsu a hlavou se mi jako mračna před bouří hnaly  představy - jezera, skrývajícího podivné náramky z nezemských materiálů, rybáře, který touží jakýmsi záhadným způsobem „vrátit Dunnbreechi zašlou slávu“, podivné vyhublé parodie lidských bytostí, které jsem viděl na předměstí a které jsem zahlédl i zde, posedávat v domě obuvníkově a nad těmito myšlenkami se jako obrovské černé mračno vznášel obraz desítek černých tunelů, hyzdících stráně okolních skal a dusících v sobě šest set let staré tajemství.

Ze spánku, který mě přepadl, mě probudilo až zadunění hromu, které se rozlehlo celým Dunnbreechským údolím tak mocně, až okenní tabulky zadrnčely. Má dýmka dávno vyhasla a chodbu, zahalenou již plně do noční tmy, osvětlil jen sem a tam vteřinový záblesk, odhalující zašlé gobelíny a starožitné hornické a obuvnické nástroje, kterými byly zdi haly ozdobeny. Neustávající rachot dopadajícího deště mi působil zvláštní úlevu od těch nervy drásajících chvil nezemského ticha, které v tomto kraji panovalo. Vyklepal jsem dýmku, popadl svícen, který stál vedle na nočním stolku a vydal se najít pana domácího, hotov nyní, po chvíli spánku a duševně posílen, zasypat ho dotazy ohledně záhadného rybáře Cullina a hlavně původu a historie zdejších štol a důlních komplexů, ale po prohledání celého přízemí a prvního patra jsem shledal, že jak vyhublí a vytáhlí Dunbreechští přeživší, tak i pan Hoblinh už se zřejmě odebrali ke spánku, neboť mimo zamčené ložní pokoje nebyl v domě nikdo k nalezení.

Už přesně nevím, proč jsem se té bouřlivé noci rozhodl vyhledat dům rybáře Cullina. Snad to bylo nutkání prolomit ledy nejistoty a dusivého znepokojení a dodat si odvahy nalezením alespoň nějakého střípku logického vysvětlení, snad to byla jen jakási prazvláštní odrůda nebezpečné zvědavosti, která mě donutila obléci tlustý kabát, opásat se revolverem a s elektrickou nádražní lampou se vydat do ulic, smáčených nepřetržitými poryvy deště. Se zatnutými vyceněnými zuby a přivřenýma očima jsem se ubíral spletí klikatých ulic, lemovaných vysokými hrázděnými domy, které se nyní při bouři černě tyčily proti neúprosné průtrži z nebe. Když jsem pak konečně skrz provazy deště před sebou uviděl cihlové stavení, připomínající rybárnu, byl jsem promočen skoro až na kost a ruka, kterou jsem svíral lucernu, byla docela bílá a promrzlá, byl jsem však o to více odhodlán dojít této Dunbreechské záhadě konce. Doběhl jsem ke vratům rybárny a několikrát na ně zabušil. Neotevřely se, jak jsem ostatně čekal. Vyrazil jsem tedy jedno z přízemních oken rukojetí revolveru a vklouzl dovnitř, unikaje tak před zuřícím deštěm. Shodil jsem ze sebe těžký, mokrý kabát a za svitu lampy pohlédl na velikou místnost, která zřejmě zabírala celé přízemí domu – se sítěmi a saky rozvěšenými po stěnách a dřevěných sloupech a velikým kobercem uprostřed, na kterém byl umístěn stůl a několik židlí. V rohu místnosti stál krb, ke kterému jsem se okamžitě vrhnul, abych v něm roztopil, ale při pohledu na louži uvnitř, napršenou nejspíš komínem, a prázdnou bednu na dříví, jsem se smířil s tím, že budu muset celou noc přežít v promočeném šatstvu a raději jsem se zaměřil na prozkoumání mého nynějšího útočiště. Nad krbovou římsou visely vycpané hlavy rozličných druhů ryb a mořských úlovků, sledujících místnost svýma vykulenýma, mrtvýma očima. Obzvlášť mě v tu chvíli zaujala jedna z trofejí, která připomínala obřího sumce s tak podivnými rysy a výrůstky na hlavě, jaké jsem ještě nikdy neviděl a se zbarvením, nad kterým by zvedl obočí nejeden světaznalý rybář. To, co jsem našel na stole, který byl stále ještě prostřen snad k večeři, mě zarazilo ještě víc – nakrájené maso, ležící na talíři, připomínalo rybu, ale asi tak vzdáleně, jako prašivý vořech může připomínat irského vlkodava a snad jen zkušený zoolog by rozeznal, o jaký druh odpudivě zmutované ryby se jedná. Ačkoliv jsem celý den nejedl, toho masa přede mnou bych se nedotkl, leda by na tom závisel můj holý život.

Ale co mnou skutečně otřáslo a znovu do mě zaselo pocit nepopsatelného zděšení, stálo na komodě na druhé straně pokoje. Na polici na pedestalu byla vystavena kniha, působící dojmem více než starožitným a kolem ní byly rozestaveny sošky. Tmavé, zeleně se lesknoucí, vyobrazující něco, co snad můžu popsat jen jako ty nejšílenější obrazy deliria tremens, kroutící se a zírající, byvše znamením jistého konce… Jako by byly odjinud, heroldy míst a časů, kde věci nejsou tak, jak je tomu tady, s těly zároveň neskutečně opracovanými a hladkými, kontrastujíce s hrubými, až pravěce barbarsky hrubými rysy. Představoval jsem si, co by asi na takovou sbírku říkali přední vědci Oxfordských i Cambridgeských univerzit, kdybych jim ji přinesl na stůl, historikové a archeologové a antropologové, připraveni přepsat od začátku dějiny lidstva, planety a času, ale myšlenka, že bych některou s těch sošek, popírajících zemskou realitu, jen vzal do ruky, byla prostě nesnesitelná. Sáhnul jsem opatrně pro tlustou knihu a opatrně ji položil na stůl uprostřed pokoje. Už podle vazby a papíru jsem poznal, že musí být nejméně několik století stará a když jsem uzřel první stranu, srdce se mi na chvíli zastavilo. Na iluminované stránce stálo perem napsáno „Dunnbritsch, o šachtách a neštěstí pojednání“.

Jak se mohla tahle historická městská kronika dostat do rukou rybáře, přebývajícího v malém domku na předměstí? Napjatě a dychtivě jsem začal středověkou bichlí listovat. Nejsem a nikdy jsem nebyl odborníkem na střední angličtinu patnáctého století a přelouskávání textu mi činilo značné problémy, celá kronika však byla bohatě iluminována a ilustrována s výmluvností, která mě nenechávala na pochybách, jaká tragédie se ve skutečnosti v Dunnbreechských dolech před pěti sty lety udála. Pozoroval jsem v živých barvách, jak prospektoři našli první žíly mědi, budování rozsáhlé sítě šachet a vstupů, vznik Dunnbreechské osady coby ubytování pro horníky a její následný bujný růst, nezvyklý a udivující u obyčejného hornického městečka uprostřed hor. Následující strana popisovala nebezpečně vysoký počet tragických nehod v určitých částech důlních chodeb a také – několik nevysvětlitelných zmizení s přiloženým seznamem nezvěstných horníků, jejichž těla se nikdy nenašla, ačkoliv byly celé sítě dolů důkladně prozkoumány. Stránky pokračovaly ilustracemi podivných, mě nyní dobře známých sošek a artefaktů, nalezených v nově proražené štole. A pak hrůzu budící kresba zástupu vysokých, vyhublých horníků s velikýma, prázdnýma očima, jak bezduše, jakoby taženi neznámou silou, stoupají do hor a mizejí v temnotě tunelu. Tato štola byla pak hned na další straně nazvána „chodbou pekelnou, vedoucí hloub do komory, kde dlí snad Otcové všech Satanášů“. Tahle strana nebyla, k mé úlevě, opatřena ilustrací. Úplně poslední záznam ukazoval muže, sypající zelenočerné sošky a šperky do jezera a strhávající nosníky u vchodů do tunelů.

Knihu jsem zavřel roztřesenýma rukama a ztěžka usedl na židli. Moje mysl, zahnaná nyní strachem do kouta, pracovala na plné obrátky. Věc v šachtě, Otec všech Satanášů, hrůzné temno, které k sobě láká lidské bytosti poté, co jim přes vypoulené oči pomalu přetáhne záclonu zoufalství a apatie. Ať už to bylo cokoliv, co čekalo stovky, tisíce, miliony let u kořenů zdejších hor, přece to před pěti sty lety nezmizelo. Bob Cullin našel na dně jezera ty proklaté modly, nalezené v hloubi štol. A tam, do hlubin tunelů se pak také vydal, vstříc té Věci, která mu den co den hlodala v hlavě a doháněla ho k šílenství, a kameny, které měly navždycky zapečetit starou hrůzu, byly nakonec odvaleny…

V tu chvíli jsem se rozhodl k činu, který by snad žádný člověk zdravého rozumu a střízlivého uvažování ani nepomyslil a i teď, co tyto stránky píši, podivuji se nad svým rozhodnutím, stejně odvážným, jako sebevražedně šíleným. Popadl jsem lampu, zkontroloval svůj policejní revolver ráže 0.22 a proraženým oknem jsem vyskočil zpátky na kamennou pouliční dlažbu, vykročiv ustávajícím lijákem směrem ke skalám, posetým černě zejícími otvory. V tom jsem za sebou uslyšel tlumený skřípot otvíraného okna. Z rybárny se ozvalo několik šoupavých kroků, prkna v podlaze zavrzala. Chvíli bylo úplné ticho. Pak jsem si s úděsem všiml, že zevnitř domu skrz proražené okenní sklo se na mě upřeně dívají dvě veliké, prázdné oči v propadlém obličeji, na dlouhém, vyzáblém krku, na vytáhlém, hubeném těle. Nejdřív se to na mne jen bez hlesu a bez hnutí dívalo, pak to vystrčilo hlavu oknem ven a začalo vylézat, aniž by to ze mě spustilo zrak.

Dunnbreechem pak třeskly dvě rány. Rád bych vám pověděl, zda jsem zasáhl či minul, zda jsem nakonec vinen ze zmaření lidského života. Rád bych se sám dozvěděl, zda právě ty dva výstřely mi v tu chvíli zachránily holý život, ale nevím to. Vím jen, že jsem se dal okamžitě na útěk, neodvažujíc se ohlédnout za sebe, a prchal jsem co nejrychleji k dolům. Poprvé jsem se zastavil až na úplném okraji města, abych znovu nabral dech a pohlédl jsem na prokletý Dunnbreech, tichý, tmavý, se zbedněnými okny a s lesknoucími se mokrými střechami, které nyní barvou i povrchem připomínaly ty odporné skulptury, stojící v rybářově chalupě. Tu jsem si povšiml žlutého světla, které se z ulice pomalu přibližovalo a ve kterém jsem po chvíli poznal petrolejovou lampu

„Pane detektiv! Pane detektiv! Ste v pořádku?“

Byl to obuvník Hoblinh.

„Není vám nic? Slyšel sem ty výstřely, tak sem se vás dal hledat. Co se tu, k čertům, děje, pane detektiv? Všichni, kdo byli v domě, sou pryč, zmizeli! A já se probudil voblečenej jak stojim před domem a pak najednou slyšim ulicema ty dva výstřely. Co se, u všech ďasů, děje, pane detektiv?“ tázal se mě zoufale ještě několikrát po sobě, pak se mnou začal třást, a já nebyl schopen mu podat srozumitelnou odpověď. Sám jsem už nevěděl, co je skutečností a co jen blouzněním vyvolaným myslí, podrobenou krajním zkouškám. Vypověděl jsem mu tedy alespoň to, co jsem se dočetl v hornických archivech.

Když jsem Hoblinha obeznámil se svým plánem objevit ono podivné děsuplné místo v hlubinách tunelů, vymykající se zažitým pojetím času a skutečnosti, k mému překvapení sevřel lucernu pevně v ruce a se směsicí strachu, zoufalství a vzteku ve tváři, která byla nyní ještě pohublejší a svraštělejší, než minule, vykročil se mnou do tmavých tunelů bývalých měděných hutí.

Můžu vám říct, že za svůj bezmála čtyřicetiletý život jsem navštívil nejeden důl či jeskyni, prováděl jsem kdysi průzkum při vykopávkách v Al-Hazredských katakombách v Sýrii, kde se měl prý údajně nacházet hrob některého ze starých arabských učenců. Ale takové dusné černo, které polyká zvuky šlépějí až se cítíte ohlušeni, to byl pocit, který jsem do té doby nikdy a nikde nezažil a z celého srdce a v zájmu svého duševního zdraví doufám, že už znovu nezažiji. Už nevím přesně, jak dlouho jsme bloudili dlouhými studenými koridory, než se před námi chodba začala zužovat, až končila malými okovanými dveřmi, zasazenými v železných čepech ve skalní stěně. Před nimi se vršily hromady kamení a balvanů a také trámů, které byly kdysi podetnuty sekerami. Kamenná suť ale byla někým odklizena do té míry, že se dalo bez potíží projít skrz ke dveřím. O stěnu byly opřeny dva krumpáče, srolovaná vlněná přikrývka a do papíru zabalený kus chleba. Jak dlouho tu asi musel ten ubohý pomatený rybář kamenný zával odklízet?

Bylo jisté, že to je to místo, vchod do Místnosti.

Se srdcem v krku jsem překročil suť a vzal za železný kruh. Dveře se s lupnutím otevřely a odhalily schodiště, vytesané do skály, vedoucí hloub a hloub do temna přede mnou, na jehož konec jsem na štěstí neviděl. Neviděl jsem nic, než onu asfaltovou tmu, ale v dálce, v hlubinách, kam schody vedly, jsem rozeznal jakýsi zvuk – tlumené, vzdálené bubnování, pomalé a pravidelné. A pak dlouhé, mrazivé sání, které postupně ustávalo a zase začínalo, jako by tam dole něco hnusně nezměrného dýchalo.

Pan Hoblinh zaskučel, popadl krumpáč a se zoufalým křikem ze vrhnul po schodišti dolů. Snažil jsem se ho zastavit, vykřikl jsem za ním, ale husté černo moje slova přeměnilo v sotva srozumitelné zamumlání. Stál jsem strnule před schodištěm s napřaženým revolverem, kterým bych ovšem v tu chvíli nebyl schopen trefil ani vrata stodoly, a nevěda, co si počít dál, čekal jsem tedy.

Po chvíli, která mi ovšem připadala jako věčnost věčností, jsem uslyšel na schodech, jak se něco šoupe a sune, a když jsem pak na schody posvítil lucernou a zaměřil světlo, sevřelo se mi srdce. To, co se teď plazilo po čtyřech nahoru, vyzáblé, třesoucí se, s obrovskýma vodnatýma očima, které na mě prosebně zíraly, se zelenou pláštěnkou… To byl snad už jen stín Franklina Hoblinha, člověka, kterého bych snad mohl nazvat i přítelem. Třásl se jako by měl zimnici a zastřeným, dušeným hlasem opakoval:

„Těla…Samý těla…Úplně všichni…Je to marný…Vždycky to tu bylo…Aah…Taky bude…Je to vodnikud…Kolik jich asi vůbec je…Je to marný…Je to marný!...Aahh…“

Můžete mě klidně odsoudit za to, co jsem se pak rozhodl udělat, můžete mi nadávat do vrahů a samosoudců, ale řeknu vám jen jedno – takový svět, ve kterém jsou odvážní a obětaví lidé odměňováni takovým hrůzným a ponižujícím koncem, mi přišel příliš nespravedlivý a krutý a ránou z milosti jsem svému příteli alespoň daroval věčný odpočinek. Pak jsem zabouchl kovové dveře a zaházel je kameny až po železný kruh.

Na následující události už si pamatuji jen matně. Když jsem vyšel z tunelů, bylo už slunce na obloze a pomalu vysoušelo zmoklé střechy, pod kterými už nikdo nikdy nebude žít. Nejspíš jsem městem prošel, vzal své zavazadlo z předsíně obuvníkova domu a vydal se cestou, kterou jsem včera přišel, pryč z toho bohy zapomenutého údolí. Dovlekl jsem se až k svému automobilu, který stál u křižovatky s mohutným kamenem, a nastoupil dovnitř. Tam moje vědomí, až dosud napínané jako struna, konečně povolilo a hladov a vyčerpán jsem omdlel.

Tímto má zpráva a výpověď končí. O tom, zda mi věříte, či nikoliv, se rozhodněte sami – na skutečnosti to nakonec vůbec nic nezmění. Mám v plánu v nejbližších čtrnácti dnech odplout přes oceán do Nové Anglie, za mou snoubenkou a její rodinou, kde se mi snad podaří začít nový život s vědomím toho, že mě od těchto míst bude dělit několik tisíc mil…

vryten báj: Eduard Prdík

Edík, 3.11.2019

Edík, 3.11.2019
Stereo, 17.12.2019


Přidej komentář:

© Osmnáctka z Budějc - 18. skautský oddíl z Českých Budějovic    
Odkazy | Mapa webu | Starý web | Kontakty