10.6.
Tak tedy, akce, na kterou se celej náš oddíl těšil už dobrej půlrok, konečně vypukla. U haly na vlakáči se těsnala třístovka lidí, včetně fosforeskujících organizátorů. A ty zástupy známých a neznámejch lidí“ Kdepak. Už od začátku je mi jasný, že jde o jedinečnou akci, proto ať popíšu třeba celej tenhle deník, jen ať pochytím co nejvíce zážitků...
Sraz v 16:15 je uveden pochopitelně s megarezervou kvůli světluškám a vlčatům, a tak se rozhlížíme, jako teda my, osmnáctka, ve složení Já, Voříšek, Ewa, Adam, Kaštan, Judžín, Vocas, Ondatra a Starosta. Co nevěstilo mnoho dobrého, byl Ondatra a tak metr a půl dlouhé manšestrové pouzdro o průměru cirka deset čísel. Jo. Je tomu tak. Celé tři dny budeme muset poslouchat jeho prdění na dýdžerydů... A aby nás Ondatra přesvědčil o svém umění, vytáhl svůj nástroj zkázy [tj. didgeridoo, pozn. Ed.] už na nádraží a jal se strašit proakustickými zvuky malé světlušky.
Nakonec všichni šťastně sedíme ve vagónu pod dozorem Safari, co ji Starosta označil (snad aby jé polichotil) za vůdkyni s nejvyšší hodností v Junáku. Na to si ale ona významně poklepala na čelo, aby dala všem přítomným na vědomí, co si myslí o Starostovi a jeho lichotkách...
A tak míjíme zastávku Boršov, Černý Dub, a tak dále, hovoříce o všechmožných kapelách, poslouchaje cosi jako smixovanej soundtrack ke krokodýlovi Dandue se zvukem větráku [to bude asi rovněž narážka na Ondatří didgeridoo, pozn. Ed.]. Zaplať pánbůh, že to nemusíme poslouchat alespoň po cestě do Třísova do kempů. Tam proběhlo rozdělení do čtyř subkempů. Zelenej, tedy náš, a pak modrej, červenej a žlutej. Zelenej sdílíme ještě s jedničkou, patnáctkou, skterýmsi oddílem dívčím z Budějc... Správcem, tedy správkyní subcampu, jest Piškot.
Jelikož s dnešního programu nic nekouká, pustili se oddíly do činností jim nejbližší, takže od nás se ozývá kytara, Pulcova darbuka a Ondatrova dýdžeryda. Málem bych teda zapomněl, že bubínky byly vlastně tři – už když jsme přicházeli ke kempu, v povzdálí na balících seděli dva podivíni do bubnů bušící. Proto jsme na ně udělali trestnou rojnici a co jsme nezjistili – seděl tam Honzík [Macoun, pozn. Ed.] s nějakým jeho bratránkem. Inu, svět je malý, i když tady nešlo o úplnou náhodu.
Na sklonku dne proběhla hra chaos. Spočívala v tom, že si každý podepsal svoji papírovou hvězdu. Ty se pak zamíchaly v klobouku a rozdaly mezi lidmi. Každý musel pak najít tu svou hvězdu a odevzdat tu nesvojí. Chápete, ne? Měl nastat chaos a taky nastal. Po té, co byl kompletní celý subcamp, odpálila se rachejtle symbolizující velký třesk – vznik hmoty, času, prostoru a energie... Po té byla porada dýlerů. Tedy dýlerů k zítřejší hře „Souboj Titánů“. Tam jsme donekonečna vázali koule, stříhali krepáky a Barboš se nám pokoušel vysvětlit pravidla hry. Na to byla další porada na zítřejší, prozměnu odpolední, hru... Zkrátka porada střídala poradu a když už bylo vše porazeno taková menší afterparty. Po několika odehraných písničkách a recitací z Oněginovy korespondence byla i afterpárty rozpuštěna a camp se pohroužel do hluboké temnoty.
11.6.
Ráno ve čtvrt na sedm přišel k našemu Hannahu, v němž nocoval Eva, Pulec a já, Barbánek a drze ukrajoval z našeho času určeného spánku. Ewa se teda obětoval, vstal a odkráčel za Barbánkem, já jsem ale do budíčku již oka nezamhouřil. Po budíčku nás čekala rozcvička, hygiena a podobné formality, poté již snídaně celého subcampu. Teprve poté se objevil Ewa.
Hra souboj Titánů vypukla po nástupu v krojích. Spočívala asi v
Já s Evou jsme dýlovali balonky titánova povýšení pro zelený subcamp. Hra trvala namísto dvou hodin jen něco přes hodinu a v nitru Olympu při ní panoval docela slušný chaos. Po skončení této hry jsme si domluvili oběd už s červeným subcampem, který měl na oběd jít nejdříve, abychom si mohli připravit stanoviště na odpolední megahru. Od jedné do dvou jsme motali provázky mezi stromy na kopci za campem. Ve dvě už se zde vypínala pavučina 3D, v jejímž středu visel zvonek. Úkolem všech bylo proplazit se až ke zvonečku a zazvonit na něj. Pro nás (mě, Evu a Starostu) to znamenalo dřepět na zvlhlé zemi, pronásledováni větrem deštěm a jinými živly, předčítat lidem legendu (kterou jsme ke konci znali už téměř nazpaměť) a dělat díry klackem do průvodek, protože jsme neměli tužku. Brzy nás všechno omrzelo a my odpočítávali sekundy do večeře. I ta doba nastala a já s Evou jsme nechali Sterea vyčkávat u atrakce a sami běželi (či spíše šli volným tempem) najíst se do megahangáru.
Večeře byla teplá a výživná, čili při tomto počasí dosti bodnoucí. Co se ale nestalo, začali jsem si se Zigzíkem povídat o různejch kapelách a tak nějak jsme se přestali dívat na hodinky. Tak, když jsme se konečně po třičtvrtě hodině dostali kopeček, potkali jsme Stereotypníka, značně rozmrzelého, jdouc dolů na večeři. Od té doby chodily všechny skupiny předčasně a proto jsme to mohli zapíchnout už o půl hodiny dříve. Půjčeným nožem jsme zlikvidovali pavučinu a sešli dolů do kempu... Starosta už nepřišel.
Dole jsme potkávali jednak lidi z různých atrakcí, tak lidi, co už tu předlouhou odpoledně večerní hru dohráli. A protože jsme byli z toho povstávání a nicnedělá
V půl desátý jsme vstali a připravovali se na noční roverskou hru. Tý jsme se ale neúčastnili. Zlákala nás možnost hrát v meganagáru na kytaru a bavit se do pozdních nočních až brzkých ranních hodin. Bohužel – už nikoho jiného k naší takříkajíc sabotáži nepřemluvili (i když to poprvé vypadalo, že v naší společnosti budou i dvě půvabné slečny – z toho však sešlo)...
A tak jsme hráli nejdřív modrej zpěvník, pak žlutej až jsme je sehráli celý... Pak jsme ještě dlouho improvizovali (písně jako Pulátko oblíbené, Když mě brali z Puláka atp.). A pak i na improvizaci došli nápady a tak jsme s písní „Brzy, že bude konec světa“ od Znouze vyrazili k pelechu. Tam snědl Ewa ještě celou kolovku Ananasu, ale pak už jsme opravdu zalehli...
12.6.
Budíček opět v sedm hodin zahájil den poslední. K snídani byla vánočka, snídalo se zas po subcampech. Poté přišli na řadu hry na louce. Nejdříve to byla přeřvávačka, následovala vytrhávačka šátků z pozadí (v nímž nám bohužel nepovolili uspořádat armádu nemrtvých), dále pak přesouvání, seřazování podle velikosti bez jediné vyslovené hlásky. Pokud se nepletu, tak jsme tuhle hru vyhráli, i když při ní Starosta položil život. Poté přišla na řadu hra, která se nápadně podobala fotbalu, jen se hrála s o metr větším místem, hrálo se na pět branek, z toho jedna se hýbala, se šesti míči, s rukama za zády...prostě s fotbalem to mělo společnýho jenom to, že se tam kopalo do míče. Tato hra byla dle mého vkusu (resp. Její výsledek) ovlivněna básnickou nadsázkou a přeháni
Po těchto bláznivinách přišel na řadu nástup v krojích, sejmutí vlaky, klepání si navzájem na ramena a tradiční béerávéóbravobravobravo. [ne, to jsem neusnul na klávesnici, takhle se jeden čas skutečně mezi budějovickými skauty vzdával akcím hold, pozn. Ed.] Pak přišlo dlouhé balení, boření stanů a tak dále. Potom se postupně začali vytrácet lidi z kempu. Náš oddíl spolu s desítkou byl pověřen uděláním rojnice. Pak už jsme uháněli na vlak do Třísova. Na peróně ještě Ráchel Evowi upletla do vlasů. Já jsem to měl sice slíbený též, ale kvůli neprůchodnosti koridorů mezi vagóny jsem se, ač zklamán, zřekl svého dětského snu. Tak snad příště.
No, mimořádně povedená akce...
