Na nádraží se sešlo jen tvrdé cyklistické jádro skládající se z Magdy, Hejkala, Fenerbachčeho, Sáry, OTPčka a Jindrého. Do tohohle jádra určitě patří ještě Gusta, kterej je ale tak tvrdej, že se na kole radši vysekal už předem a nakonec nejel. Koupili jsme poslední místa pro kola ve vlaku a vyrazili jsme do Veselí nad Lužnicí. Cestou jsme zjistili, že Hejkal má u Veselí chatu a okolí zná jak svý boty, a že nám teda dá komentovanou projížďku. Hned po výstupu z vlaku jsme se jako jeden gang vydali Jindrého "zkratkou", kterou jsme se zase po chvíli vrátili a pokračovali po nudné obyčejné cestě. Sotva jsme vyjeli z Veselí, hlásil nám vesele Hejkal, že tudy vlastně už jel s tátou a že úplně přesně ví, kudy dál. Po chvíli jsme dorazili k první pamětihodnosti - písečnému přesypu. Poblbli jsme, zahrabali sáru, napsali pár vzkazů do písku a udělali velmi kvalitní fotošůt. Pod Hejkalovo vedením jsme pokračovali dál. Po několika špatných odbočkách, po kterých Hejkal vždy uznale potvrdil, že to nebyly ty správné, protože to tu přece zná, jsme dojeli k další zajímavosti - pozorovatelna ptáků a rozhledna. Zpozorovali jsme dohromady jednoho ptáka a vyšplhali na rozhlednu vysokou snad celé čtyři metry. Následovala zmrzlina, pak posezení a oběd u zavřeného občerstvení a začaly se před námi rýsovat první stoupání. I tak ale zůstala morálka družstva dobrá a i Sára nakonec překonala dlouhatánská a rovná stoupání a sjezdy. Když jsme vyšlapali na nejvyšší místo trasy, všichni byli překvapeni, že to už bylo všechno stoupání a Sár

Celková bilance: jeden malej karambol na 50 km.

Užito.

Dík, 

Jindré