STŘEDA

Večer ve středu 23.9. jsme se já, Magda, Šimon, Řezbjorg a František sešli u Kláry doma (samosebou tam byla i Klára, která nám nabídla azyl), protože jsme měli v plánu vyjet brzo ve čtvrtek ráno. Rozjeli jsme manufakturu na toasty a když říkám manufakturu, tak to myslím vážně, někdo rozkládal toasty na pult, někdo mačkal kečup a roztíral, jiný zas skládal sýr 4tej šunku a jeden poslední překlopil toast a vrazil ho do toastovače. Kolik jsme takto toastů udělali, se dozvíte na konci abyste, ale pozor ať nejste napjatí jak kšandy. Mezitím co se připravovalo, inu stalo pár věcí. Šimon s Řezbjorgem zaběhli do města pro burrito, jelikož toasty jsou nejlepší až čtvrtý den po přípravě, to přece každý ví. Hejkal a Kriki nám donesli věci, bez kterých by se nám nelibě přežívalo, jelikož řekli že je vezmou avšak Moribundus je zastihl attack nám alespoň přinesli cajky. Mezi chorými byl i Kšilt ten sliboval že nás poveze svým novým autem, bylo nás 6 a dvě auta jsme tedy museli mít a tak nám ho půjčil(děkujeme za důvěru). Když už byly toasty hotové, burrita snědené a věci donesené, tak jsme se rodinně podívali na SuperStar a rozhodně nezapomeneme např. Pani co na stage přijela na skateboardu, jako nástup velkolepý kdežto zpěv nic moc, spíš nic. Pak jsme zaujali svá místa na postelích a začala noc. Noci byly téma po celou dobu příběhu, jelikož Řezníkovo noční běsnění se ani chrápáním nazvat nedá, hádejte kdo spal první dvě noci vedle něj...

ČTVRTEK

Vstávali jsme v 4:30 tak abychom v 5 vyjeli. toasty se rozdělily do 4 pytlů a ty pak do dvou aut stejně tak jako my všichni. V Kšilťálkovo novém autě Škoda Octavia čtvrté generace jeli Šimon-šofér a Franta s Říznibergem, v druhém Kláry autě jsme jeli já s Magdou a Klára šoférovala. Většina měla tzv. multiclassu (více rolí najednou), někdo byl navigátor, někdo DJ a to v každém autě a všichni pasažéři měli další roli a to dospávači. Tuto roli naštěstí neměli řidiči obou aut, a tak jsme dojeli všichni sice rozespalí či unavení, ale zdraví. Zpočátku byla zima, všichni se oblíkli a najedli. Jelikož byly v předpovědi velice nepříjemné povětrnostní podmínky (aneb pršelo jako prase), tak jsme nevybrali možnost nebezpečného chození po hřbetu hor a vyvezli jsme se kousek busem a tím alespoň ušetřili za lanovku. Pak následovala dost nepříjemná cesta po železných schodech, kde rozdíl mezi jednotlivými stupýnky byl obdobný vzdálenosti od země po Klárky kolena. Když jsme došli k jednomu obrovskému jezeru, byl to nádherný pohled. Chvíli jsme poseděli na lavičce a koukali na jezero, dali jsme si další toasty a v tom začalo pršet, všichni vytahovali pláštěnky, ponča i pláštěnky na batoh. Nejlepší pláštěnku měl však Šimon, kterému se rozpadala za chůze, byla to jeho velmi oblíbená pláštěnka z dob kamenných a tak nechtěl přijmout naše námitky, že nebude fungovat. A tak jsme šli dál, okolo druhé odpoledne jsme došli celý mokrý do Preintalerhütte. Po cestě od Jezera do restaurace jsme se shodli, že dnešní noc nechceme strávit venku jinak zemřem. Byla tam dokonce česká obsluha a z konverzace vyplynulo že je také z Českých Budějovic, což nebyla jediná šťastná náhoda. Dali jsme dvě limči a šli nahoru do lágru číslo(a teď si podržte klobouky) pokoj s číslem 18(naštěstí jsme tam byli sami protože by z nás rozhodně nikdo neměl radost), vytáhli jsme toasty, spacáky, suchý oblečení a lehli. Jedinej kdo však občas spal byl Řezník a každej o tom hned věděl a řekl mu ať neheká. Bylo to velice produktivní odpoledne, přemítali jsme nad např. Hannibala a jeho slony jak přechází přes alpy a jiné. Spát jsme šli tak přibližně v 10, byla tam 5 palanda a shodli jsme se že si všichni lehneme dolu. Franta se v průběhu noci přestěhoval nahoru -> to zapříčinilo že tam bylo více místa což bylo super avšak jsem se ocitl přímo vedle hejkala(Řezníčka) a vůbec jsem se nevyspal, jelikož jsem byl nárazník jak pro Šimonovo pleskavé attacky tak i pro Řezníkovo sípavé hekání. Říkám si jestli jen to nebylo slyšet skrze dřevěné stěny pokoje...

PÁTEK

Ráno jsme vstávali okolo sedmé, v čas kdy už někteří odcházeli, my jsme vyšli v půl 8 jako poslední. Jelikož ve čtvrtek nejen pršela ale později odpoledne i sněžilo. Ráno nás čekal první mega stoupák. Byla Zima. Po pár vylezených metrech jsme začali chodit kolem vysokohorských jezer a u jednoho opravdu velkého jsme se rozhodli dát si obídek a to fazole - mexicana 2x, bez chutě 1x a k tomu tortily. K rozdělání vařiče jsem vypoužíval snad 1/4 sirek(hrozně tam foukalo-nic nepomáhalo). Dle mého názoru je to obídek šampionů, Magda měla opačný názor a tak si dala toast, ostatním chutnalo. Po obídku jsme se vydali dál a čekal nás nejvyšší vrchol který jsme v pátek navštívili měl 2318 m.n.m., dali jsme si tam skoro každej kousanec hrušky(prej tradice) a zapsali se do knihy frajerů jež zdolali diesen Berg. Během cesty nám svítilo slunce na cestu, takže na bundu bylo horko, ale byl tam sníh, takže bez ní tam byla zima, no prostě člověk musel učinit rozhodnutí. Já sem šel bez bundy ale s šálou a čepicí. Po chvíli jsme začali razantně klesat za jedním sedlem, byl to velký freestyle. Nevim co bych dělal bez hůlek, asi by mě museli sebrat vrtulníkem ze svahu pochroumaného asi tak jako kdybych spadl ze svahu. Všichni jsme měli cestovko takže vrtulník mohl být, naštěstí jsme stejně tak všichni měli hůlky a tak nebylo vrtulníku zapotřebí. Takto jsme došli k restauraci u které byla taková skála nebo obrovskej kámen, na který Šimon a Klára vylezli a vyhlíželi další budýsky, kteří dorazili až v pátek pozdě odpo kvůli škole či práci, jmenovitě Jindré, Alex a Janča. Hned jak přišli zahrnuli jsme je naší šíleností a vymyšlenou báchorkou jak jsme přečkali noc. V tu dobu se už smrákalo a tak jsme rychle zašli kousek dál na zelený plácek kde tehdá spali, udělali si těstoviny s klastýrem od pana Pešla a jednou konzervou lančmýtu. Bylo to výborné, jediné co mne nepotěšilo bylo má poklička na ešus z Francie, ono totiž má takové vymakané sklopitelné ucho co se stalo asi tušíte. Neměl jsem na vybranou v mém ešusu bylo hrozně moc vařených těstovin pro ostatní a jinou nádobu jsem neměl, tak jsem to z té země vysbíral a vysypal u blízkého malinkého stromku. Najezení a ubytovaní jsme se šli před spaním ještě na chvíli ohřát do restaurace. Nejprve jsme potkali nějakého Čecha, když jsme mu odpověděli že spíme venku řekl že jsme hustí. V kontrastu byl avšak pán Obsluha byl velice vyzvídavý a velice se o nás zajímal, samozřejmě pán byl rakušák, pokoušeli jsme se já s Frantou mu to nějak říci a on na to odvětil „Aber das ist verboten", pak přišla odmlka, při které jsme se na sebe všichni podívali a dodal „It is illegal" (asi si myslel, že mu nerozumíme) od té doby je to velice využívaná a neskonale vtipná hláška. Nejlepší na tom bylo to, že dle našich informací jsme venku spát mohli ale nesměli stanovat, což jsme nedělali takže dobrý. Jediné co pak dodal bylo, abychom tam nenechali žádnej čurbes jinak budem mít trábl, no tak jsem ty těstoviny radši zahrabal, ale i tak jsme si furt dělali srandu, že už po nás jdou benga se psy po těch horách. Dali jsme si klasicky dvě limči, zaplatili a šli zpět k našemu táboru. Jen co jsme vylezli tak všem byla mega zima jelikož jsme si hezky zvykli na teplo restaurace a vylezli tak do 2 °C. Noc byla velice krušná, byl jsem jeden z nás několika co neměli péřák a mě byla opravdu zima. Od 4 ráno jsem nespal.

SOBOTA

Ráno jsme vstali v 6. Dohodli jsme se že snídani dáme až v sedle, takže jsme měli rychlý start a aspoň 500m vejškovejch nalačno. Byl to zajimavý výšlap, neustále jsme se předcházeli/pouštěli, jelikož každý odpočíval jinak často a dlouho. Po chvíli jsme došli do výšky, kde se udržel sníh, bylo to zase klouzavé a dost nebezpečné. Když jsme přešli hranici slunce se stínem hory na východ od nás, počkali jsme na sebe, sundali pár vrstev a lehce odpočali. Když jsme opět vyšli měl jsem hrozný hlad, konečně jsme dorazili na sedlo, kde jsme měli překlenout na druhou stranu hory. Plán byl že tam bude slunce, plán vyšel, ale jen na několik minut, jelikož díky okolním horám, zde zacházelo slunce dvakrát tento den. Chtě nechtě jsme si zde dali jídlo, byl to chleba s mazáním. Najezení vyšli jsme dál, čekal nás nepříjemný slejzák středně velký šutry který se mohly svalit samy o sobě byly posety sněhem takže to klouzalo o to víc. Když jsme zase přešli hranici sněhu a slunce šlo se mnohem lépe. Šel jsem v druhé polovině výpravy a za mnou Klára, měli jsme spolu skvělý dialog v němčině, když jsme nevěděli-což bylo často- pomáhali jsme si angličtinou. Nejvtipnější moment našeho rozhovoru bylo když proti nám šli rakušáci a Klára řekl něco jako ,,Ich studiere also", velice se smáli a my taky, avšak náš rozhovor to neukončilo. Došli jsme k rozcestí, kde jsme měli učinit rozhodnutí, zda-li si vyběhnem na vrchol a zpět sem a nebo pokračovat. Nikdo se nevyjádřil tak, že by nechtěl jít nahoru a tak jsme tam shodili bágly a šli to vyběhnout jak se sluší a patří (teda až na Jindrého ten to vyběhl i s krosnou). Po cestě nahoru i na vrcholu jsme měli nádherný panoramata a to bych to nebyl já abych mým oblíbeným způsobem neudělal zde panorama(do fotek nějaký přidám hehe). Pokecali jsme nahoře a následoval seskok ke křižovatce kde jsme nechali bágly. Chvíli následovala ještě cesta po vrstevnici a pak se vycházelo celkem příkře k dalšímu sedlu po kterým už jsme ten den neměli jít nahoru. Byl jsem tam jako první, vyběhnul jsem to s vidinou většího odpočinku nahoře než ostatní přijdou a pak jsme si tam dali chleba s pomazánkovým, salámem, marmeládou v takovém složení jaké si kdo řekl. Na tom sedle byla zvláštní jedna věc, myslím že to bylo způsobené tím že šlo o překlenutí hřbetu z jihu na sever, protože když člověk přešel na druhou stranu zjistil že je mu zima, kdežto na straně jižní od které jsme přišli jsme pociťovali příjemný žár slunce. S plnými břichy jsme pokračovali. Po cestě jsme viděli pár kamzíků(možná i jednoho vícekrát), ovce a také králíky ty však byly domácí u chalupy, kde jsme měli v plánu dát si pověstný Öffenkartofeln, na který jsme se tuze těšili. Byli jsme mrzuti z reality, která na nás čekala. Měli chatu plnou ubytovaných a tak nevařili všechno co měli v nabídce, a tak jsme si dali, ač neradi, každý dle svého gusta. Inu, když jsme vyšli, panovala mezi námi skvělá nálada a už jen zbývalo najít náš Tel Aviv. Po pár nepovedených pokusech se však našlo jedno rovnoschovanosuché místo. Lehli jsme si do spacáků a kécali až do noci. Tuto noc jsme prožili lépe a ani nám nebyla tolik zima.

NEDĚLE

Inu, k ránu byli jsme plní elánu,

z oné krátké cesty jež nás čekala.

Avšak na papíře to znělo jinak než v reálu

cesta nahoru a dolů po vrstevnici vedla.

Na mapách jevila se cesta

po vrstevnici vcelku rovně

Oklamala nás jak mnohé ze sta,

leč zvládli jsme ji hravě.

Šli jsme nahoru-dolu jako střídavý rým

trasou vysokohorskou

až stanuli jsem před tím krásným

jezerem, odrážející barvu nebeskou

U jezera nachází se budova

Šlo o krásný lokál

pouze Magda jí spoznává,

offn kartofln do nás padal

Všichni měli plné pupky,

našli jsme si autobusy.

Než odešli jsme z hospůdky,

shledali všichni prázdné kapsy.

Následoval horský běh,

skopcového on byl typu

serpentin on byl koloběh

byli jsme plní hypu.

Uspěchaní jsme bus dopadli,

Guten Tag prohlásili.

Vydýchaní usedli,

na cestu autem zpět se připravili.

Nejspíš si říkáte, že už zbytek bude nuda,

ovšem ještě jednu peripetii pro vás mám.

Při výstupu stala se ta bluda,

nevědomky svým holím sbohem dávám.

Běží Hopo, běží na Planai

Běží Hopo a doufá, že věci mu nepadaj

Doběhnu tam a bus hledám,

když v tom vyřknu „To je on!“ tak se k němu dám

Před mašinou se zastavím a strnu

prázdnota činí se na postu řidiče

Zmateností a zoufalostí hynu

co se zoufalosti týče,

zezadu blíží se hrdina

náladu mi pozvedá

Záchrana holí byla provedena

on hodný byl - svezl mne zpět zadara.

Nejsem sic známý mezi básníky

nicméně rozhodl jsem

NEDĚLI - poslední výpravy den

zapsat takto do ekroniky.

Byl to náročný výlet,

ale stálo to za to

Doufám, že zas za pár let

udělá se akce jako byla tato.

Hopo

Na této akci bylo snězeno celkem 44 toastů

Fotky zde: https://eu.zonerama.com/Link/Album/16573555?secret=7KyPMaE28lt8K9JUdo2k1B6kN

Za fotky jde poděkování hlavně  budýskům Alexovi, Jindrému a Klárce ostatní však taky přispěli