Sešli jsme se na vlakáči v devíti lidech, Jindré a Edík zaspali, tak se připojili na jižní zastávce. České Dráhy nezklamaly a vlak vyjel o několik minut pozdějc, takže to klucí v pohodě stihli. Výsledek teda: Já Kaštan, Pory, Mareš, Edík, Jindré, Klárka, Krokouš, Nemo, Gusta a povedená dvojka Šimon a Jonáš. Ve vlaku jsem rozdal všem klubalky (kolíčky na prádlo) a liháče, načež si každý poznačil svou. Během celé výpravy teda probíhala zlodějna, při které vylosovaný zloděj potají lovil klubalky přicvaklé na našich batožinách. Někteří si počínali zákeřně a náhle jsme třeba zjistili, že klubalky zbyly snad jen dvěma šťastlivcům. Při nástupu na Kleť z Holubova jsme po cestě narazili na několik desítek balíků slámy a když jsme byli v nejlepším, slyším z nedalekého statku řev nějakého pána co něco naznačoval rukama a nohama. No slezli jsme rychle, až na některé teda...;) Na parkoviště pod lanovkou jsme dorazili všichni zdrávi, navzdory snaze některých menších prozkoumat podvozek projíždějících aut ;). Gusta nastoupil hned ke zdejšímu bufáči a párek v rohlíku byla jasná volba. Jako magnet pro zdolání vrcholu jsem slíbil kofolu tomu, kdo mi nahoře poví: kolik je sedaček na lanovce a kolik má sloupů, kolik měří vysílač nahoře, kolik měří Kleť a kolik tam je teplota. S tím jsem moc neuspěl, jelikož mi většina osazenstva zdejšího přístřešku řekla, že si tu kofolu koupí sami. Ok no. Tak vyrážíme. U třetího sloupu oznamuji, že co sloup, to zlomená noha někoho z nás. Toho jsme museli přepravit vlastními silami k dalšímu sloupu. V tu chví
li jsem si moc neuvědomoval, co nás čeká. Jonáš a Šimon byli zátěž nulová oproti Porymu na mým hřebetu. Dal jsem pět kroků a konec. Naštěstí přispěchali další horští záchranáři a každý vzal jednu jeho nožku a už to šlo. Klárka s někým na zádech byla vždy rychlejší než my s batohy. Je hustá. Když jsme se všichni teda svezli na někoho zádech, byli jsme už za půlkou kopce. Když tu náhle někdo, nejspíš ne úmyslně (rozmáznutí se), nachází pod vrstvičkou sněhu ledovou plochu. Po bližším ohledání to byla plocha asi deset metrů dlouhá a solidně skloněná, což zaručilo zábavu snad na hodinu. Jezdilo se na všem. Vlastně místy nechtěně i na lidech. No koukněte na video. Poté, co nás bolelo už vše od dojezdů do ledových hroud a kamenů vyrážíme dále na vrchol. No, sportovci nesportovci, klucí teda nechvátali. No klouzalo to, to jo. Vrchol dosažen. Jdeme tedy ještě na rozhlednu, dokud jsme rozehřátí. Ve dveřích rozhledny potkávám chlápka, který se podivuje nad tím, že vstup je placen. No ona se ta nejstarší kamenná rohledna v ČR udržuje asi sama ne... Následně když vidí, že všichní bez keců vstup platíme a prolézáme srandovním turniketem, jde taky. Nahoře fučelo, sever ukázal jen Jindré, Pelouchy ukázala Klárka a Krokouš mě tu odchytnul a nahlásil pět podmínek pro kofolu. Vyhrál. Proběhla fotomachn a všichni zdrháme do tepla hospy. Ale ouha, plno! Prolézáme mezi lidmi, děcka se sněhem snad i za ušima ale nezabírají a místo nám nikdo neuvolnil. Jdeme ven, kde se všichni shodneme, že máme hlad a že tady je fakt kosa. Jdu se ještě mrknout zpět a
co nevidim, uvolňuje se stůl. Jeho okupace Gustou a spol na sebe nenechala dlouho čekat. Přijímáme objednávky a jdeme stát frontu k baru. Tři malé kofoly, dvě velké, dvě česnečky a jeden vývar dávají mému vyfasovanému tácu zabrat. Naštěstí dorazím se vším bez ztráty hvězdičky k našemu stolu, který je mimochodem tím nejvzdálenějším od baru. Nakonec se uvolňuje i další stůl vedle (možná lítostí nad postávajícími kofolopijáky či strachem z polití). Zahřáti a nasyceni vyrážíme do Zlaté Koruny. Po zjištění u mapy, že nás po cestě čeká usedlost Kokotín, se jde dobře. Však je to z kopce. Nekontrolované sjezdy na lopatách a igelitech místy mírně ohrožovaly další turisty. Z široké cesty se postupně stává pěšina mezi stromy, což ale nebrání Šimonovi, Jonášovi a Gustovi jezdit dále. Kameny, větve a pařezy úspěšně přeskakují, což se o našich nohách říci nedá. Gustův trik s podražením Mareše byl skvělý. Ani mu nevadilo, že Mareš po střetu vlastně seděl na jeho hlavě. Na vykrosené mýtině vyšlapujeme bludiště na eskymáckou honičku, při které zjišťuji, že mé nohy poznamenalo vynášení Edíka a Mareše na ramenou na Kleť...o Porym nemluvě. Jsem první kdo usedá do sněhu a odpočívá. Pokračujeme dále dolů. Probíhají pře, zda dát plížení k náčelníkovi, Gustou řečeno blížení. Neproběhlo. U Kokotína se fotíme. Proběhne další klouzání na ledu pod pastvinou, ale barva ledu a mírný zápach napovídá, že krávy se pásl
y nedavno ;). Čas nás trochu tlačí, tak jdeme. Při jedné z odboček na trase zdrháme loudalům do lesa. Všichni. Loudal Gusta plaší, utíká z kopce po cestě kam jsme obočili...a Jonáš za ním. V křoví se krčíme a nemůžeme se smát...najednou mají energie dost. Necháváme je trochu poodběhnout a jdeme za nimi. Vidíme, jak Gusta doběhl nějakou rodinu a vyzvídá, zda nás neviděli...načež pán ukazuje na nás, kteří už jdeme na cestě jakoby nic. Hehe. Vlak nám jede za hodinu a máme to už jen kilometr na nádraží, tak dávám mezi dva stromy gumicuk, přibližně ve výši mého pasu a vyprávím, jak se utíkalo přes železnou oponu za totáče a jak skauti nebyli komoušům po chuti. Společnými silami překonávají gumicuk téměř bez dotyku a usuzujeme, že cajk. Na nádro ve Zlatý Koruně přicházíme dvacet minut před odjezdem, krátíme chvilku dojídáním zásob, počítáním srnek na loukách, utahováním si z Českých Drah a kecáme o tom, kdo byl nejlepší zloděj klubalek. Asi Nemo si myslim. Ve vlaku hrajeme Městečko Palermo. S blížením se k Budějcím se hra zrychluje a pod Marešovo vedením jde hru dohrát během několika vteřin. Před jižní zastávkou dáváme nejistě ve vlaku oddílový pokřik a loučíme se s Jinrém a Edíkem a taky s Nemem a Krokoušem, kteří to mají odtud domů blíž. V Budějcích čekají na všechny rodiče a najednou stojíme s Porym a Marešem sami. Deset hodin spolu a uteklo to jak voda. Loučíme se a já při cestě k viaduktu, potkávám Gustu s mamkou. Máme chvíli cestu společnou. I ta končí a já jdu domů....
