Starostík: Ve středu jsem Kubu seznámil se svým plánem (výlet na Pelouchy), když jsme seděli na pivku a povídali a on dodal, že by jel, protože se nechystá na šílený metalový festival. Tak jsme se sešli v Mercury v sámošce a za několik minut už mířili busem směr Stropnice. Kuba si ulehčil o jedno citronové pivínko a několikrát zkrotil svůj neposedný batoh. Už ve Stropnici mi začal vyprávět o dalších zaniklých vesnicích a zmínil třeba Mýtiny. Takže jsme si povídali o magické kapli, která jediná zbyla po této vesničce. Poté jsme se vydali po červené směrem vzhůru k velikánovi, na jehož úpatí hrdě ční kostel v Dobré Vodě. Po cestě nám rozšířila obzory naučná stezka a Kuba šáhl taky už po kraťasech. Kostel v Dobré Vodě byl otevřený, tudíž jsme do něj mohli nahlédnout a já jsem Kubu seznámil s tím, že jsme se sborem zpívali jak tady tak právě i v té kapli na Mýtinách. Potom nás už čekaly peklo, očistec a ráj a nahoře zasloužený výhled okořeněný ještě o Kubův báječný dalekohled. Díky němu jsme mohli i vidět Klení, což jsme pak zjistili dole při porovnávání poznatků s mapou. Kuba o kostele v Klení básnil už v buse a házel smutný výraz, že tam ještě nikdy nebyl a rád by tam někdy zavítal. To ještě netušil, že se mu během dvou dnů splní nejen toto. Vyrazili jsme dál kolem Kuní. Nejdříve prudký kopec dolů, kde Kuba laskavým slovem a úsměvem podpořil ženu s holemi a pak i muže se psem. Snad ho ta paní pak moc neproklínala (Kuba jí pověděl, že vrchol je už kousek-mňo nebyl). Rozsekli jsme další cíl naší cesty.
Kuba: Seznámil jsem Starostíka s tím, že největší plantážník je on, a že jsem poctěn být s ním po letech na vandru. Štrádovali jsme si to svěžím lesním vzduchem a pořád do kopce. Nevěděl jsem, že Zlatá Ktiš je hora. Nakonec jsme stanuli na známém místě (já po týdnu stesku) a vykoupali se. Já vybalil svačinu s vědomím blízkosti žofínské hospody a v duchu hesla - do hospody hladový nelez. Stereo se ale mračil a jen si zobnul a dál se těšil na jatýrka s výhledem z terasy. Tak jsme to vzali lesem přes kopec a řádně se doposilnili. Tím pádem cesta přes Javory proběhla energicky a stojíme na rozcestí nad Pohorskou vsí. Mapa leží v batohu a já ji studuju v paměti. Rovně přes silnici. Do Lužnice bych i já kamenem dohodil. Cesta se točí dost na sever. Asi náhoda. Jdeme třikrát dýl, než říkala mapa. Zřejmě se nám to zdá. Cesta končí stykovou křižovatkou a přitom má jít rovně. Dobře, tak teda s mapou ven. Došli jsme do sedla Lužnickýho vrchu, což je tragikomickej výkon takových znalců hor, ale nakonec to není ke škodě. Akorát Sýkorka nezazpívá. Razíme si cestu tentokrát už neomylně směrem z Jitronic na polžovskou louku. Před námi zlatá
Nedělní ráno má tradiční příchuť odjezdu, ale je hezky a ještě se rýsuje zápletka. Po snídani balíme, zavíráme haus a nenápadně se zmiňuji o kaňonu Floki a o tom, že je teprve jedenáct. Nápad se líbí a mistr Porada nás tak sveze na Baronův Most a jdeme hledat legendární místo. Nikdy tam nedorazím s jistotou a bez chvíle hledání, ale tentokrát si to už konečně zapamatuju přesně. Přeskakujeme potok a obhlížíme flek. Trochu zarostlý, ohniště používané, nikde žádný bordel. Ve schránce pod skalou čteme zápisy - poslední z 1.6.2012 Kuba a Pulec. Tak přidáváme svoje jména a ještě se jdem podívat k Jiřický nádrži = Pohořskýmu rybníku.
Na pláži jsme objevili vor! Nejprve to zkusil Porada (Pory potápí vory) a zjistil, že sám tvoří přibližně ideální posádku, další pasažér už způsobil klesání ke dnu. Pak jsme se nalodili já a Žito. Pluli jsme chvíli po hladině, chvílema po kolena ve vodě. Zábavná plavba, i ze břehu. Pak se ještě projel pan gondolié
