Velikonočního vandru aneb vandru větrů se zúčastnilo sedm statečných a to Sára, Hopo, Kriky, Magda, Brouček, Šimon a Klára.
Vše začalo cestou do Brna, kterou absolvoval Šimon s Klárou z Prahy a dorazili o něco později než Budějcká divize, která ale ve vlaku byla krásných 5 hodinek. Během cesty si obě skupiny užily mnoho legrace, K+Š od velmi hlasitých spolucestujících a budějcká pětka hrála filky a panoramaticky se fotografovali.
Ke šťastnému shledání došlo v parku na Moravském náměstí, kde si dřívější skupina házela diskem po obligatorních fotkách u významných monumentů po cestě z nádraží do zmíněného parku. Společně jsme vyrazili vyfotografovat se s monumenty znovu, kdo by neznal jedná se o jezdeckou sochu Jošta Moravského na koni, Brněnský orloj a v neposlední řadě Brněnského draka. Ano všechny tyto významnosti jsme zvládli objevit ještě dříve, než Brno Kometa vyrovnala finální hokejový zápas Tipsport extraligy na 1:1 na což jsme se podívali na Zelném trhu na velkoplošné obrazovce. Opravdu spektakulární úvod do naší moravské krasojízdy. Už jsme jen koupili kebabek k večeři a vyrazili do skautského domu Boženy Němcové, kde jsme pro tuto noc složili hlavu. Klubovnu jsme obdivovali velice dlouho, nejlepší věci jsme zachytili na fotoaparát. Šimon doběhl pro toaletní papír, který jako jediný v klubovně chyběl a poté jsme se už mohli v klídku věnovat kostkám. Tak jak to máme rádi. Magda vyhrála jupiiii. Hopo zapisoval nulové skóre jako italian brainrott charaktery, detail na fotce.
Pátek
Vyrazili jsme na nádraží, kde si všichni m
li koupit lístek do Podivína. Kriky si ho koupil do Protivína. Cena 36 a 560 Kč byla trošku mimo ale paní na přepážce mu potom dala vrácenku, snad má své penízky už zpátky. Nakýblovali jsme se do vlaku a vyrazili na cestu. V Podivíně jsme přestoupili na bus do Lednice, to už nikdo na Ledenice nezaměnil naštěstí. Celý den trochu pršelo, což bylo ve výsledku dobrý, protože nikde nebylo moc lidí. Prošli jsme si areál Lednického zámku, vyfotili jsme se u minaretu, zachránili jsme spoustu žížal z cesty. Ne nadarmo se taky říká Klára the worm collector (pls až někdo budete dělat oddílové medžiky toto by mohlo být dobré). Nasyceni vizuálními vjemy jsme potřebovali taky nasytit naše bříška, a tak jsme šli na nákup do coop 24/7. UAU. Chleba s mazáním a salámkem byl náš každodenní obídek, ovšem Šimon dostal nápad, udělat polívku k večeři, a to se nám zamlouvalo. Nákup secured a pokračovali jsme směr Valtice. Viděli jsme Apollonův chrám, Rybniční zámeček, Šimon se pohoupal na hrázi Lednických rybníků dali jsme si bezovku v Novém Dvoře (Hopo si jí díky Broučkovi dal přes koleno), Chrám Tří Grácií a bizarní borovici která u něj roste, Alahovy rybníky (na Alah I (foto)jsme narazili náhodou když jsme decentně spletli cestu), Lichtenštejnské studánky které opravila asi lednická základní škola, kapli Sv. Huberta (byla trochu epičtější než náš Hubert u Malont), Dianin chrám neboli Rendez-vous a nejzajímavější koňské zápasy ve výběhu u vesnice Hlohovec. U téhle vesnice jsme také objevili stánek s občerstvením, který sice byl zavřen&ya
cute; což by se mohlo považovat za nežádoucí, opak je pravdou, protože provozní nemají rádi, když jim ve stánku spí vandráci. My jsme si přístřešek zaplachtovali proti větru a dešti a pustili jsme se do krájení mrkví, celeru a brambor na polévku. Vaření probíhalo současně ve třech ešusech na třech různě velkých a výkonných vařičích tzn. trvalo to dlouho. Majitelé velkých ešusů, které poskytli k vaření museli po přidání nudlí vařit podruhé a my jim děkujeme za trpělivost. Přidali jsme si každý kus vodňanského kuřátka a s chutí do toho. Po vydatné večeři jsme se uložili na kutě a Hopo započal svou vypravěčskou sérii pohádkou o Karkulínovi která se všem tuze líbila. Krikymu nejvíc protože po jedné větě spinkal. I my ostatní jsme se oddali spánku jen občas se kolem nás po silnici prohnalo auto.
Sobota
Den odpálen křovinořezem startujícím asi tři metry od našich hlav, co více si prát. Pán sekač nás takhle mile probudil ale pak počkal, než se zabalíme a šel sekat všude okolo nás tak abychom neměli trávu i ve spacákách. My mu za to děkujeme, každopádně na počítadle zlých a hodných Moravanů se umístil nerozhodně. Snědli jsme vánočku a vyrazili na nejtěžší quest a to najít záchod a vodu. Nejprve jsme minuli coop takže jsme nakoupili opět chlebový obídek, k večeři nás čekaly zvířátkové těstovinky s červenou a snídaně zasejc vánočky, tentokrát i s máslem a marmeládkou. Normálně byste si řekli, že benzínová pumpa disponuje jak záchodem, tak zdrojem pitné vody. Nenechte se
, ale napálit, protože v Hlohovci tam není ani jedno. Taky není 300 metrů od návsi, jak je inzerováno ale je to asi 2 km. Tak bacha na to. No tak jsme vyrazili k Hraničnímu zámku, kde se na nás usmálo štěstí a od záchoda a vody nás dělil pouze turniket. Paní, co tam uklízela nám řekla tajné heslo a nemuseli jsme platit. Napojení a vyzáchodovaní jsme vyšli dál směr rybníčky Eda, Petr, Jan, Franta, Jaroslav, Bohumír, Antonín a Matúš. Byly krásné a čisté a dovedly nás k rybníku Nesyt, který je největší rybník na Moravě, kde se zrovna třeli kapři. Udělali jsme si kafíčko a odpočinek před strastiplnou cestou po cyklostezce. Na cestě jsme se rozhořčili nad Kety Peryjovou která si letí do vesmíru, když mi pijeme z papírovejch brček, ale potom nás z naší debaty vytrhl pán cyklista v růžovém, který měl za sebou své dvě malé dcery a manželku a počastoval nás nevybíravým označením, a jestli prý nechceme zabrat celou tu cestu. To jsme samozřejmě nechtěli a nedělali, takže jsme pána až do večera vyhlíželi ve všech restauračních zařízeních podél cesty abychom si o tom mohli promluvit. Bez úspěchu. Prošli jsme vesnici Sedlec a pokračovali přes vinice do Mušlova odkud jsme kousek šli po hlavní silnici, kvůli nesprávnému odbočení. Jako by to ale bylo naschvál neb jsme po kraji silnice našli ucházející špalky pravděpodobně vrby a přišlo nám až na Šimona jako super nápad je vzít s sebou a udělat si ohýnek večer. Špalíky se vcelku pronesli ale u prvního domu, co jsme potkali jsem se zeptala, jestli nemá pán sekeru, že bychom si to dřevo naštípali, aby se líp neslo a zapalovalo
pak. Naštípáno a hurá do Lomu Janičův vrch, kde nás čekal velmi potřebný obídek. Poseděli jsme si tam asi přes hodinu, viděli jsme potapěče, spoustu psů a dětí, zaslechli jsme konverzaci o extázi a domě plném psychotropních látek, Šimon se vykoupal no a Kriky jedl salám (foto jako důkaz). Prostě krásný jarní den. Vyrazili jsme do centra Mikulova, kde probíhal jarmark a koncerty, prošli jsme se po zámku, doplnili vodu, dali jsme si limču a hranolky v hospůdce kde jsme dávali řádně na odiv naše polínka a veřejnosti se moc líbila. Vyrazili jsme na svatý kopeček na západ slunka a nocování. Kochali jsme se a najednou nás oslovil David. Zjistili jsme, že je taky z Budějc a prohodili jsme pár slov o autoškolách a vínu a sklípkách a tak podobně no, Moravské věci prostě. Pak už jsme jen koukali na to sluníčko a čekali než ostatní sunset loveři pujdou do sklípků a my budeme moct tzv rozbít náš kemp vedle kostelíka. Zkusili jsme najít místo s nejpomalejším větrem a tam jsme si dali plachtu pod sebe, rozložili spaní a vedle jsme začali vařit. Udělali jsme větrolam z našich těl a čekali jsme na lahodný pokrm. S plnými bříšky jsme se uložili ku spánku. Poslechli jsme si pohádku O Otesánce, Brouček zatleskal a spinkali jsme pod hvězdnou oblohou.
Neděle
Byli jsme buzeni už okolo 5:30 výletníky za východem slunka, zvládli jsme ovšem zůstat ve spacákách až do 8. Vyrazili jsme do coopu kde jsme pořídili opět chleboběd, ale na večer jsme koupili krupičku. Lahůdka. Našli jsme takový park s discgolfem, veřejnými záchody a OHNIŠTĚM (to je velice rare). Nasnídali jsme se tam, složili jsme naše polínka na hromadu pro budoucí návštěvní
ky a umyli jsme si nádobí na záchodech. Tento den nás čekaly jediné tři kopce, které se na jižní Moravě nachází, první je hora kde hora už není. Prostě bývalé lomy. Ty jsme přešli a zamířili jsme si to rovnou na Tabulovou horu. Je obecně známo že je useknutá kvůli tomu že je to oblíbená destinace na natáčení anime, takže nás to velice zajímalo. Protože moraváci se moc s kopci nepotkávají tak na všechny vedl nesmyslný počet divně dlouhých schodů. Asi je to pro ně přirozenější. Z hory byl ovšem přímo magnificentní výhled, kterým jsme se kochali i při přesunu na Sirotčí hrádek, kde se z Krikyho a Hopa staly na chvilku horské kozy a hopsali tam po kamenech jako kamzíčci. Prošli jsme okolo náhodného fotbalového hřiště na Tabulové hoře a přesunuli jsme se k poslednímu moravskému kopci, zato ale nejvyššímu. Nešli jsme ale přímo na vrcholek ale po vrstevnici k Dívčímu hradu. Bylo tam přelidněno ale bylo to hezký, dokonce se nám povedlo ukořistit stůl k obědové pauze. Nasyceni jsme si to zamířili k Dolním Věstonicím, a protože bylo velmi horko a slunečno zašli jsme si opět na limču. V hospodě byla nejhlasitější a nejoplzlejší skupina lidí, takže jsme to vypili poměrně svižně, u paní za barem jsme si nechali za vraždu pohledem napustit vodu a vypadli jsme přes bývalé hradiště na most vodního díla Nové Mlýny. Dorazili jsme do Strachotína, který jsme se později dozvěděli byl přejmenován po tzv Strachotovi což byl buď Cyril nebo Metoděj, to už si nepamatuji pardon. Ve večerce jsme se ještě občerstvili a jali jsme se směr Popice, naše finální destinace. Dělila nás jen nouzová přist&aacu
te;vací plocha pro letadla, na které kupodivu žádné nebylo. Zato tam bylo hodně velkých, hlasitých a smradlavých aut. Sraz motoristů asi. Před tímto výjevem jsme potkali staříka, který nám pověděl právě o tom jménu Strachotína, o soše Cyrila a Metoděje, Pověst o skalách Tří panen a psa a o tom, jak tu ty tři kopce vyrostly na takové placce. Obohaceni na duchu jsme vyrazili vstříc smradu a nízkému IQ motoristů, kteří nás také doprovázeli úšklebky, hloupými poznámkami a podobně. Ovšem my víme, kdo je na výši. Připomněli jsme si konverzaci o papírových brčkách a znečišťování planety, když jsme uviděli auto s nápisem drift taxi 200 Kč které se kolem nás prohnalo a odřízlo nás od cesty svojim fantastickým driftovacím představením. Udělalo takový oblak kouře, že i moravské mouchy co na Čecha nejdou který lítaly všude nad polem odletěly pryč. My rychle utekli a šli jsme si po svejch. Uhybali jsme ještě mnohým závodníkům, ze kterých jeden, který vedle nás pořádně přidal a ofouknul nás černým kouřem poté nezvládl vyjet kopeček a pravděpodobně si porouchal ten svůj peklostroj. Škoda no. Zbývalo už jen najít vhodný spací spot. Altánek na hřišti nesplňoval v podstatě nic, co bychom si přáli, a tak jsme to zakotvili v bývalém hradišti které je nad Popicema, je tam posezeníčko, výhled a je to daleko od kolejí. V posezení ještě tedy byla parta vínařů ale kdo si počká ten se dočká a už jsme připravovali lahodnou krupičku s jablíčky, skořicovým cukrem a máslíčkem. Na to, v jakých podmínkách vznikla byla opravdu famózní. Zapěli js
me si písně, neb Hopo s sebou měl mé ukulele, aby nemusel nést kytáru a jali jsme se na kutě. Závěrečná pohádka byla O Donutce a byla taktéž povedená.
Pondělí
Krásné probuzení, snídaně, zábava no a razíme na vlak. Pár chvilek jsme čekali a už jsme jeli směr Brno. Hodinku na nádraží jsme zabili nákupem potravin na ukrutnou pětihodinovou cestu domů. Ve vlaku jsme zpívali, hráli karty ale i kleško no, nešlo to jinak.
Díky moc a za rok zas!
